Deník N

Visegrád si v sobě nese to nejhorší z c. a k. monarchie. Polsko by mohlo časem překvapit, má jinou tradici

Na pražském Žižkově se 29. října 1918 slavnostně pálily rakousko-uherské symboly. Ne vše se však dá jen tak spálit. Foto: ČTK
Na pražském Žižkově se 29. října 1918 slavnostně pálily rakousko-uherské symboly. Ne vše se však dá jen tak spálit. Foto: ČTK

Komentář Jiřího Pehe: Visegrádská skupina, sdružující Polsko, Maďarsko, Slovensko a Českou republiku, má ve zbytku Evropské unie stále horší pověst. Odmítavé postoje těchto zemí k různým evropským iniciativám na poli migrace nejsou přitom zdaleka jediným důvodem, proč tomu tak je.

Každý summit premiérů V4 přináší nějaké další „ne“, co se společných evropských iniciativ týče. Naposledy se tak stalo při nedávném setkání premiérů Visegrádu s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, kdy premiéři visegrádských zemí protestovali proti změnám ve struktuře evropského rozpočtu, v jejichž důsledku by pobíraly jejich země méně peněz než dosud. Veřejnostem visegrádských zemí je to vládami prezentováno jako boj „o to, co nám patří“.

O tom, že debatu v Bruselu o přesunech v rozpočtu odstartovala neochota zemí V4 přijmout solidárně svůj díl v péči o migranty, kteří se přes všechna nová opatření EU dostali do jižních zemí EU, se nemluví. Stejně jako se při lobování za více peněz příliš nemluví před veřejností v zemích V4 o tom, co nám unijní prostředky přinesly. Tedy že i díky štědré podpoře evropského Západu je dnes ekonomická úroveň některých států Visegrádu, zejména České republiky, srovnatelná s úrovní některých starších členů, takže jistý přesun fondů v rozpočtu EU k zemím, které je víc potřebují, je logický.

Brusel si mohl být dopředu jistý – jak se i nakonec stalo –, že i jeho nedávný návrh, aby se o společných evropských daních rozhodovalo kvalifikovanou většinou, a nikoliv jednomyslně, vzbudí nejsilnější odpor právě v zemích Visegrádu. Stejně jako se to dělo a děje v případě snah vytvořit společnou evropskou azylovou politiku.

Když Německo a Francie nedávno podepsaly novou smlouvu o užší vzájemné spolupráci, která by posunula integraci těchto dvou zemí na vyšší úroveň (k níž by se případně mohly připojit země další), přišla zejména z Visegrádu vlna odsudků. Nikdo přitom zemím Visegrádu nebrání v tom, aby k větší míře evropské integrace přispěly také. Jenže to se zdá být tím posledním, co chtějí. Návrhy, které z nich ohledně budoucnosti EU přicházejí, jdou spíš opačným směrem – členské státy by se prý měly vrátit k větší míře vlastní suverenity.

Co drží Visegrád pohromadě

Když Visegrád vznikal na začátku 90. let před rozpadem Československa coby uskupení tehdy ještě tří zemí, visegrádští lídři uváděli jako jeden ze společných důvodů sdílenou komunistickou minulost. Jakési společné srozumění ohledně bývalé sovětské nadvlády mělo tyto země spojovat zejména v jejich úsilí pojistit si svůj „návrat do Evropy“ a dalších západních struktur.

Na začátku 90. let takový společný postup dával smysl a také se zemím Visegrádu vyplatil. Nepodařilo se jim sice přesvědčit USA, aby v první vlně rozšíření NATO bylo v roce 1999 zahrnuto i tehdy post-mečiarovské Slovensko, které se připojilo až o pět let později. Ale Visegrád sehrál důležitou roli v tom, že rozšíření unie v roce 2004 se nakonec týkalo deseti zemí, včetně všech zemí V4, a neomezilo se jen na některé země regionu. Zejména Polsku a Slovensku v té době hrozilo, že v první vlně být nemusejí.

Společný boj s dědictvím komunismu se ovšem jako palivo spolupráce v rámci Visegrádu po roce 2004 rychle vyčerpal. Začalo být stále zřejmější, že uskupení je poměrně asymetrické, protože Polsko je svojí rozlohou i počtem obyvatel větší než tři zbývající země dohromady.

Jedním z důsledků bylo, že Polsko mělo

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější