Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak se žije ve světě, který lidem taje pod nohama? Antropoložka sbírala pod polární září svědectví stovek lidí

O životě Zdenky Sokolíčkové a její rodiny na Špicberkách už se chystá i film. Foto: Elizabeth Bourne
O životě Zdenky Sokolíčkové a její rodiny na Špicberkách už se chystá i film. Foto: Elizabeth Bourne

Jak žít v oteplujícím se světě, v němž chce stále více lidí to, co může mít jen málokdo? Sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková se vydala hledat odpověď na zdánlivě nečekané místo: pod polární zář, do nejsevernější lidské osady na světě – dvouapůltisícového městečka Longyearbyen na arktickém souostroví Špicberky. A našla mnohem víc. Strávila tu dva roky a vyzpovídala 220 lidí. Některé osudy se do člověka hluboko zaryjí, přiznává.

V únoru 2019 sbalila Zdenka Sokolíčková kufry (nebo spíš sudy) a spolu se třemi malými syny a svým mužem – biologem Jakubem Žárským – se vydala vstříc polární noci na Špicberkách. Do mrazivých končin s barevnými domky, kde lidé neopouštějí města bez pušky na obranu proti ledním medvědům, se vypravila zkoumat, jak dramatickou výzvu může znamenat změna klimatu pro praktické oblasti života.

Pomohl jí k tomu i grant Marie Sklodowska-Curie Fellowship ve výši 5,5 milionu korun a také dobrozdání významného norského antropologa Thomase Hyllanda Eriksena.

Cíl měla ambiciózní: posbírat rozhovory s 350 místními a zachytit jejich život ve světě, který jim taje pod nohama a přináší nečekané výkyvy počasí, ale i společenské pohyby. Vyptávala se na změny posledních let, aby na miniatuře severského městečka ukázala, jak vstupují do života menších komunit velké procesy – nejen změna klimatu, ale také třeba globalizace.

Tento profil vám přinášíme díky spolupráci s magazínem vysokých škol Universitas.

Další rozhovory s významnými vědci a vědkyněmi, aktuality a komentáře z vysokého školství a zajímavá témata – například o akademické etice – čtěte na webu nebo si vybrané exkluzivní texty poslechněte v audioverzích v podcastu v iOSu, Androidu či Spotify.

Read the story in the English version here.

„Longyearbyen je jedno z míst, kde je změna klimatu nejviditelnější na planetě – hodně se otepluje, ubývá ledu na moři, přibývá intenzivních srážek, taje permafrost. Zároveň se tam velmi rychle proměnila ekonomika,“ popisuje Sokolíčková specifika místa.

Z původně hornického města založeného na počátku 20. století, kde se těží černé uhlí nejvyšší kvality, se v posledních letech stává spíše exotická turistická destinace – i kvůli celosvětovému úsilí fosilní průmysl utlumit.

Městečko Longyearbyen je sice malé, ale velmi pestré. Foto: Zdenka Sokolíčková

Nastupující turistický byznys vytváří pracovní pozice, o něž Norové nestojí. Místo nich je obsazují lidé, kterým přichází vhod, že v oblasti není potřeba víz ani pracovních povolení. V mrazivých špicberských končinách tak žije například thajská nebo filipínská komunita, v níž většina neovládá norštinu.

Severským regionem lidé často „protékají“ poměrně rychle. Průměrně bydlí v Longyearbyenu čtyři roky, zhruba polovina obyvatelstva ale dnes ve městě vydrží jen dva roky a pak se stěhuje dál.

A aby toho nebylo na jedno malé město málo, stahují se sem i vědci a vědkyně z celého světa. „S tím je spojená i dynamická proměna populace. Z městečka, které bylo dřív převážně norské, se rázem stala kosmopolitní vesnička. Je to zdánlivě geograficky odlehlá lokalita, kde se ale děje hodně věcí zároveň a rychle.“

Jako etnografku ji zdejší komunita lákala například proto, že je poměrně přehledná – člověk se snadno zorientuje v tom, s jakými skupinami populace má tu čest, a může se tak naplno věnovat výzkumu. K němu antropoložce stačí pár pracovních nástrojů: diktafon, tužka a papír. Ale důležitá je také schopnost naslouchat, otevřená hlava a sečtělost v oboru. Být v obraze a vyznat se lépe v terénu Sokolíčkové hodně pomohla i pravidelná četba místních novin a sociálních sítí.

Splynout znamená naučit se norsky

Brzy po příjezdu si uvědomila, že pokud se chce dozvědět co nejvíc, musí splynout a zapracovat na své norštině. „Mám intenzivní vzpomínku na první rozhovor. Byla to Norka, mluvily jsme spolu anglicky a já jsem trnula, když jsem poslouchala, jak vzpomínala na lavinu, která město zasáhla v roce 2015, strhla domy a zabila dva lidi. To byla pro místní trhlina v čase a prostoru: najednou zjistili, že ani doma nejsou v bezpečí,“ popisuje vědkyně a připouští, že nelze jednoznačně tvrdit, že lavinu zapříčinila klimatická krize. Místní ale změny kolem sebe vnímají v těchto souvislostech.

„Viděla jsem, jak se té ženě derou slzy do očí a že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Klimatická krize

Rozhovory

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější