Přepadli je, ztloukli, oloupili. Díky tomu se jim možná splní sen. Reportáž o tom, co čeká migranty za ostnatým drátem EU
Největší kolonu migrantů zatím na hranici s Polskem přivedly běloruské bezpečnostní síly 8. listopadu. Lidé tu dodnes mrznou a hladovějí, z jedné strany proti nim stojí polští těžkooděnci se psy, z druhé jim Bělorusové střílejí nad hlavami. Některým se přece jen podaří z pasti uniknout. Co je čeká po prvních krocích na půdě EU? Reportérka a fotograf Deníku N jsou u hranice EU.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Byli tři. Dva muži a jedna žena. Žena plakala, jednoho z mužů odvážela sanitka, ona křičela: „Nerozdělujte nás, nerozdělujte nás!“ až přehlušila i zvuk vrtulníku, který měl za úkol nahánět strach lidem, jako jsou oni.
Dřepěla na kraji lesa, vedle ní stál chlapík, ona v šátku, on prostovlasý, oba zmrzlí. Je jen pár stupňů nad nulou.
Právě je zmlátili a okradli, říkají. Sebrali jim prý dva ze tří telefonů – ten jeden jim ponechali nikoliv z lítosti, ale protože ho nenašli – i 7500 dolarů. Tedy všechny peníze, které jim zbývaly po vyplacení všech převaděčů, překupníků, pašeráků a zástupců „turistických agentur“ slibujících za málo dolarů hodně parády v podobě evropského blahobytu a svobody.
Přijeli jsme na místo, kterému se tady říká Golkowa szyja, jen pár minut poté co se tři muži se slovy „money, money, money“, pronesenými hodně špatným přízvukem, o výslovnosti ani nemluvě, vrhli na tři uprchlíky, kteří měli více štěstí než rozumu. Bylo to jen jedno z dramat, kterými je současná realita na polsko-běloruské hranici protkána.
Jen za středu se podle oficiálních dat zveřejněných polskou Pohraniční stráží pokusili migranti proniknout klubky z žiletkového ostnatého drátu do vysněné EU 460krát. Mizivému počtu z nich se to povedlo. „Naše“ skupinka byla mezi těmi šťastlivci. Přesto žena usedavě pláče a muž má hlavu v dlaních. Jsme od nich na dohled, ale už se stmívá.
Vraceli jsme se už zpět na naši novinářskou základnu ve městě Bielostok (Białystok) ve východním Polsku.
Na silnici číslo 685 z Hajnówky směrem na Michalowo, pár set metrů od osady Wasilkovo, se to stalo. Nejdřív jsme mezi stromy zahlédli policejní anton s blikajícími světly, která nevěstila nic dobrého.
Pohraničník v kukle zahalující tvář tak, že mu z ní vykukovaly jen oči, stejně jako zahaleným Arabkám, nás drobně nervózně, ale slušně a výbornou angličtinou nabádá, ať odsud rychle vypadneme. Ptáme se po uprchlících, které stejně jako desítky dalších novinářů brodících se po lesích kolem hranice celý den hledáme.
Přímo na „čáru“ se nesmí. A tak korzujeme po okraji zakázané tříkilometrové zóny táhnoucí se podél běloruské hranice z polské strany a chráněné 12 000 polských vojáků a členů pohraniční stráže. Chvíli lesem v uctivé vzdálenosti od hlídek pochodujeme pěšky, chvíli popojíždíme naším redakčním autem, potkáváme muže v uniformách i teplákách, vojáky, policisty, hlídky s hlavami krytými černými kuklami, cyklisty, vesničany i jednu stopařku. A pak taky je.
Dnes je podle náměstka polského ministra zahraničí pro Afriku a Blízký východ Pavla Jablonského namačkáno v improvizovaných táborech na běloruské straně asi pět tisíc migrantů. V běloruském vnitrozemí, především v Minsku, jich podle Jablonského čeká ještě asi 15 tisíc.
V příliš těsném sousedství ostnatého drátu mnozí nevydrží a vydají se na riskantní cestu na západ začínající překonáním jeho klubek nebo močálů v Bělověžském pralese.
Nyní se objevily informace, že Alexandr Lukašenko hodlá brzy zahájit letecký most pro afghánské uprchlíky v současnosti čekající na svou příležitost v Pákistánu.
Neuposlechneme rady pohraničníka a jdeme se podívat, co ta skrumáž lidí v lesním porostu vyvádí. Policisté rozkročení doširoka nás rázně zastaví 110 metrů (odhadnuto s pomocí fotoaparátu Gaba Kuchty) od místa, kde dřepí žena v šátku a muž bez pokrývky hlavy. Stáváme se součástí skupinky tvořené převážně polskými civilisty, kteří se tak jako my snaží dostat ke zjevně zadrženým uprchlíkům. My na rozdíl od nich ale mlčíme a bez odmlouvání se podřizujeme příkazům mužů v uniformě.
Ne, tentokrát není tak nezbytně nutné jim pomoct. Dát najíst a napít. Ačkoli i to je důležité. Navíc nakrmit a zahřát byla původně hlavní mise řady dobrovolnických týmů, z nichž nejznámější je Grupa Granica. Teď shromáždění lidé považují za svůj úkol něco jiného: zabránit pohraničníkům a vojákům, aby lidi, kteří dokázali překonat všechny překážky, odváželi znovu na hranici a nutili je – i silou – opět prolézt žiletkovým drátem zpět, tam, odkud přišli. Do Běloruska.
„Je to opravdu náhoda,“ dušuje se hlava nejslavnější dobrovolnické organizace působící na polsko-běloruské hranici Marysza Zlonkiewiczová. „Naši lidé prostě jeli nakupovat. A najednou na krajnici vidí zoufalou plačící ženu a muže. Zjevně uprchlíky. Zastavili, za chvíli tu byla i policie. Teď je vyslýchají.“
Nikdo kromě přímých svědků se nesmí k mladému porostu, kde je zbytek skupinky podrobován výslechu, přiblížit. Uprchlíci neumějí ani slovo anglicky. Aktivisté mají mezi sebou tlumočníka z arabštiny. Nabízejí jeho služby. Policisté ho ale k migrantům nepustí. „V žádném případě,“ odpovídají na naléhání aktivistů.
„Vždyť jim nerozumíte a toto je jediný tlumočník z arabštiny široko daleko,“ nedají se.
„Nenarušujte vyšetřování.“ Policisté jsou neoblomní.
Po půlhodině ale i strážci pořádku uznají, že bez arabštiny si s napadenými nepopovídají. A tak se odehrává scénka, díky které jsme přítomni policejnímu výslechu s pomocí tlumočníka přes telefon. A my díky němu víme, že muže a ženu z Iráku a jejich souputníka ze Sýrie přepadli podle jejich slov tři maskovaní lupiči. Jediné, co při akci pronesli, bylo slovo „money“.
„Šli jsme už dlouho bez jídla a pití. Najednou se tady proti nám vynořili tři chlapi v čepicích a s šátkem přes obličej. Poprosili jsme je o vodu, místo toho se na nás vrhli… Chtěli peníze. A telefony… Říkali jsme, že nic nemáme. Měli kovovou tyč a tou nás začali mlátit.“
Muž arabsky popisuje situaci, která měla trvat jen několik minut. Útočníci prý ženě strhli bundu, pak našli peníze a dva telefony a zmizeli. Ještě předtím železnou tyčí řádně zapracovali hlavně na snoubenci mladé ženy. Jména všech tří se dovídáme, jsme ale aktivisty požádáni, abychom je nezveřejňovali.
„Buď šlo o obyčejnou loupež, kterou spáchali prostě polští kriminálníci, nebo to byli polští náckové, kteří už vyhrožovali, že vytvoří dobrovolnické hlídky a budou pomáhat vojákům a pohraničníkům pročesávat les kolem hranice,“ naznačuje možný směr pátrání Marysza Zlonkiewiczová, legenda mezi dobrovolníky, kterou tady v pohraničí respektují všichni včetně ozbrojených složek. Těm leze na nervy svou všudypřítomností a neustálým tlakem na dodržování polských zákonů i mezinárodních úmluv, ale budí respekt.
Teď tady stojí už několik hodin, protože ji přivolali její kolegové, kteří tentokrát prý zcela náhodou migranty našli. Jindy se Grupa Granica svolává přes sociální sítě a přes ně také komunikuje s prchajícími lidmi roztroušenými po lesích, uvíznuvšími v močálech, mrznoucími a hladovějícími. Přejdou-li hranici a ocitnou-li se za zakázanou zónou v polském vnitrozemí, mohou jim pomoct jídlem, pitím, suchým oblečením, spacáky.
Do zóny ani Maryszini lidé vkročit nesmějí a prý to nedělají. „Ty tři kilometry musejí projít sami, bez naší pomoci; když mají štěstí, pomůže jim někdo z místních, kdo žije v samotné zóně. Nebo taky dopadnou jako tihle. Ani se o tom nemusíme dozvědět,“ říká šéfka aktivistů.
Teď Marysza a její kolegové monitorují. Dva z nich, Janek a Pavel, kteří oběti přepadení našli, mohou být přítomni vyšetřování, ostatní a my novináři stojíme opodál, pozorujeme dění a vše slyšíme přes telefon.
Víme už, že tito tři uprchlíci chtějí požádat o azyl v Polsku. „Není to tak vždycky. Někdy už jsou tak na dně, že se chtějí vrátit do Minsku a odletět domů. Jindy zkoušejí pokračovat dál. Když ale požádají o ochranu tady v Polsku, nesmí je nikdo vracet na hranici na běloruskou stranu,“ vysvětluje Marysza.
A to se děje. Když se na místě neobjeví novináři nebo aktivisté, stává se, že vojáci a pohraničníci migranty nalezené v lesích naloží a na hranicích je pod pohrůžkou násilí donutí přelézt ostnatý drát zpět do Běloruska. Často bosé, v mokrém oblečení, k smrti vyčerpané a psychicky hlouběji u dna.
„Jsme tady taky proto, aby se to nedělo,“ říká šéfka Grupy Granice. Podle ní běloruští vojáci uprchlíkům vrátit se do Minsku (a pokusit se případně odletět domů) nedovolují. Drží je na hranici násilím, někdy jim i střílí nad hlavami.
Jejich polští kolegové je podle jejich slov pro změnu bijí, stříkají na ně slzný plyn a ohrožují psy. Lidé jsou v pasti, někteří propadnou zoufalství, jiným stoupne adrenalin a chovají se agresivně. Děti pláčou, ženy se hroutí a muži bojují.
To Marysza vymyslela trik, kterým se snaží uprchlíky chránit. I teď má v ruce čtvrtku s dnešním datem a nápisem: „Žádám v Polsku o azyl.“ Dají ji do ruky migrantovi a vyfotografují ho. Pak se snaží sledovat, kam byl odvezen a co se s ním v Polsku děje. Je to tak i tentokrát.
Po několika hodinách výslechu v lese policie dva migranty odváží. Prý do detenčního centra v Bělověži. Těsně vedle hranice. Nikdo z aktivistů s nimi jet nesmí.
Teď se rozhoduje o jejich osudu a Marysza ho do značné míry bere do svých rukou. Odjíždí na místní policejní stanici a formálně nahlašuje zmíněné přepadení včetně jmen a čísel pasů všech tří obětí. Činí z nich tak předmět policejního vyšetřování, budou muset být vyslechnuti.
„Máme informaci, že chtěli vzít zraněného z nemocnice a vyvézt ho do meziprostoru na hranici,“ tvrdí udýchaně Marysza a nenechá policistu, aby zapochyboval. „Musíte do nemocnice zavolat a říct jim, že to je oběť trestného činu a korunní svědek a nesmějí ho nikam přemísťovat.“
Policejní stanici v Hajnówce, kam jsme se přesunuli z lesa, Marysza naprosto opanovala. Policista dělá vše, co mu drobná dívka naléhavým hlasem nařídí. Zdá se, že tihle tři uprchlíci jsou zachráněni před možným odvozem zpět do Běloruska. Tuto noc jich ale po lesích v okolí zažije svá dramata, více nebo méně podobná tomuto, několik desítek. Není totiž pravda že by se nedařilo proniknout přes zátarasy a bdělost polských bezpečnostních složek nikomu. Další důkazy o tom přineseme v příští reportáži.
Podle oficiálních informací v lesích kolem bělorusko-polské hranice zemřelo od srpna, především na podchlazení a vyčerpání, devět migrantů. Aktivisté se domnívají, že obětí je víc a že jejich těla zatím nebyla nalezena. Navíc může mrtvých přibývat s tím, jak bude klesat teplota. V noci na dnešek v oblasti spadla ručička teploměru pod nulu.
Někteří Poláci sem přijíždějí pomáhat ze vzdálených končin Polska. Mají různou motivaci. Někdy je prostá.
„Proč jsem tady?“ podiví se mé otázce mladá žena, která právě vystoupila s baterkou z lesa. Je herečka a jmenuje se Maja Ojtaszewská.
„Mám doma dvě děti. Dvanáct a třináct let. Když jsem viděla, co se tady, tak blízko nás, děje, nechala jsem je rodině a odjela sem. Nemohla bych jinak spát, nemohla bych se na sebe podívat,“ říká mi s pláčem na krajíčku, ale slzy zadržuje. Nechce prý být sentimentální, ale věcná a soustředit se na práci. Říká, jak systematicky prochází les, hledá vyčerpané, hladové a žíznivé a poskytuje jim první pomoc.
Ozve se sporadická střelba. Kdosi nás uklidňuje: tady je nedaleko střelnice, třeba to je odtamtud. Třeba ano.
Maja je v lesích u hranice šestý den. „Moje děti chápou, že teď je pro nás všechny důležitější, abych byla tady, a ne doma.“ Pak se otočí a s baterkou jde zase do porostu hledat ty, kteří se dostali na polské území, možná s rukama pořezanýma od žiletkového drátu a křičícími dětmi, které chtějí mít plné břicho, zavřené oči a nožky v teple. Ty její prý tohle zajištěné mají.
Stručně:
- V reportáži přímo z míst poblíž polsko-běloruské hranice popisujeme, co také může potkat migranty poté, co z Běloruska ilegálně překonají hranici do Polska – pomoc v podobě jídla a spacáků, ale také útoky, bití a přepadení.
- Reportérka a fotograf Deníku N byli svědky nálezu tří migrantů polskými civilisty a jejich zadržení a výslechu policisty.
- Poláci vysvětlují, proč se z celého Polska sjíždějí do lesů u Bielostoku a po nocích hledají v houštinách zmrzlé a vyčerpané migranty z Asie i Afriky.
Křest N: Czechy. To nevymyslíš.
Zveme vás na křest knihy Czechy. To nevymyslíš. Polský autor nám ukazuje naši zemi tak, jak my ji nikdy vidět nedokážeme – zvenčí, přitom zasvěceně, s velkou znalostí faktů a s láskou.
S autorem knižní novinky Edice N Aleksanderem Kaczorowskim si v úterý 16. dubna od 19 hodin v Knihovně Václava Havla bude povídat vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský nejen o knize, ale také o vztahu Poláků a Čechů, o podobnostech a rozdílech mezi dvěma blízkými, ale občas dramaticky odlišnými sousedními zeměmi.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
