Případ Lukašenko. Jak usměrnit diktátora na svých hranicích a proč se to EU zatím nepovedlo
Pohraniční krize mezi Polskem a Běloruskem je pro EU testem, jestli si jako ekonomická i diplomatická velmoc se 447 miliony obyvatel dokáže poradit s asymetrickou taktikou devítimilionového Běloruska, za nímž ovšem stojí 146milionové Rusko. Sankce na předáky Lukašenkova režimu nejsou jediná možnost. Ty ostatní ale mohou buď trvat – nebo bolet a vyžadovat odvahu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Zaplatili si za slíbenou cestu do vytoužené Evropy a vypadalo to jednoduše: letadlem přes půl světa do Běloruska, na polské hranice a je to. Už jim neřekli, že ploty se žiletkovými dráty budou střežit tisíce polských pohraničníků se slzným plynem. Když se pokusili vrátit, běloruští pohraničníci je nepustili zpět. Někteří je zbili.
Šest hodin jízdy autem z Bohumína hoří v promrzlých pohraničních lesích cynická hra, kde mocným o lidské životy nejde.
Příběhy oněch běženců jsou v centru pozornosti – i proto má Deník N u polsko-běloruských hranic své reportéry. Pokusili jsme se ale také sestavit přehled, o co jednotlivým aktérům krize jde a zda má EU nástroje, jimiž může k řešení přispět.
Aktéři
Evropská unie jako seskupení demokratických zemí hraje o svou legitimitu: nedokázat čelit
