Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jestliže člověk v dětství nezažije lásku a blízkost, v dospělosti vůbec neví, co to znamená, říká šéf vězeňských psychologů

„Já osobně si myslím, že lidé jsou ve své podstatě vlastně dobří. To, jak se chovají, má vždy nějaký svůj důvod. Čím je víc těch horších důvodů, o to hůř se potom chovají. A bohužel jsem přesvědčen, že u některých lidí už cesta zpátky není. Ale pořád si myslím, že naprostá většina napraveníhodná je,“ říká Václav Jiřička. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Já osobně si myslím, že lidé jsou ve své podstatě vlastně dobří. To, jak se chovají, má vždy nějaký svůj důvod. Čím je víc těch horších důvodů, o to hůř se potom chovají. A bohužel jsem přesvědčen, že u některých lidí už cesta zpátky není. Ale pořád si myslím, že naprostá většina napraveníhodná je,“ říká Václav Jiřička. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Je takové cvičení. Zamyslete se nad tím, jak byste vychovávali malé dítě, aby ve svém životě selhávalo a skončilo ve vězení. Nejspíš by se mu v prvních třech letech od narození stalo hodně zlého. Nejen s takovými lidmi pracuje hlavní vězeňský psycholog Václav Jiřička. S Deníkem N mluvil o tom, co vězně spojuje, jak někomu vysvětlit, že ublížil, i o tom, jak vypadá terapie a proč na tom nejsme jako v Norsku.

V rozhovoru se dočtete:

  • Proč psychologové s vězni o jejich trestních činech dříve nemluvili a teď začali.
  • Proč nemáme tak nízkou recidivu jako v Norsku.
  • Jak násilníkovi vysvětlit, že někomu ublížil.
  • Čím si společnost „vyrábí“ budoucí vězně.
  • Jak důležité je v práci s vězni odpuštění.

Nedávno jsem viděla reportáž o norských věznicích, ve které zazněla hezká myšlenka jednoho z vedoucích pracovníků: celou dobu s kolegy myslí na to, jaké sousedy vychovávají, protože až jednou vězně propustí, mohou se stát sousedem kohokoliv z nich. Z vaší zkušenosti – vychází z českých věznic dobří sousedé?

Je to okřídlená věta, která se používá v mnoha zemích. Známe ji a česká vězeňská služba ji také používá, ale myslím si, že bychom si zasloužili lepší sousedy, než jací opouštějí brány věznic.

Co tomu chybí?

Vězňů je hodně a máme změřené, že samotný výkon trestu je sám od sebe, jenom tím, že je zavřeme, nepolepší. Naopak, z vězení, pokud na sobě nijak nepracovali, lidé vycházejí obvykle v horším psychickém rozpoložení, než v jakém tam přišli.

Mluvíme o takzvané prizonizaci, tedy že člověk přejímá kulturu a pravidla, která fungují pouze ve vězení a nikde jinde. Tahle pravidla si zvnitřňuje, ale protože jsou nenormální a neodpovídají normálnímu životu, poškozují ho. To má velice zhoubný vliv.

Když se ale vězňům věnujeme specificky, když jim ušijeme na míru přesně tu intervenci, kterou potřebují, pak jsme docela úspěšní, někdy dokonce velmi. To je ale velice malinká část vězněné populace.

O jak velkém počtu mluvíme? Ke kolika z přibližně 16 tisíc vězňů v Česku se dostanou terapeutické programy?

Zhruba pro polovinu vězněných lidí bohatě stačí, když dostanou režim a práci, aby neztratili návyky a fungovali jako v běžné společnosti. Pak je malá část, která potřebuje speciální péči a dostává ji. To je zhruba 1000 až 1500 lidí, kteří ročně podstoupí náročné intervence.

A pak je poměrně velká část lidí, kteří také potřebují speciální péči, ale už se na ně nedostávají prostředky, lidé ani terapie. Dostanou něco, ale intervence jim nemůžeme dát tolik, kolik by odpovídalo jejich rizikům. Je to minimálně jedna třetina vězňů, možná víc.

Proč člověku nestačí hrůzostrašnost pobytu ve vězení, aby ho odradila od dalšího páchání zločinů? Recidiva v Česku je poměrně vysoká.

Je to osobnostním uspořádáním vězněné populace. Často sklouzáváme ke srovnávání vězňů s běžnou populací, ale naprostá většina vězněných lidí má

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rodina a vztahy

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější