Po nehodě jsem se probudil v zemi, kde byl prezidentem Havel, vzpomíná Potměšil
Jan Potměšil je jedním z nejsilnějších symbolů listopadového převratu. Během spanilých jízd, kdy známé osobnosti jezdily informovat zbytek republiky o dění v Praze, protože komunistická cenzura jela na plné obrátky, došlo k tragické nehodě. V autě, které z Ostravy mířilo do hlavního města, v tu chvíli podřimoval právě Jan. O zhruba hodinu později ho lékaři našli těžce zraněného pod autem. Příliš velké šance na přežití mu nedávali. Dvaatřicet let po revoluci herec v rozhovoru pro Deník N vzpomíná nejen na zmíněné výjezdy, ale i na dlouhý čas strávený v nemocnici.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Jak herec Jan Potměšil vnímal revoluční kvas?
- Co se stane s člověkem, kterého vodní dělo hodí na zeď?
- Proč si herec hlídal na Albertově hodinky?
- Jak se cítil poté, co se čtyři měsíce po těžké autohavárii probudil?
Jaká je vlastně vaše první asociace, když slyšíte 17. listopad?
Pro mě je 17. listopad 1989 zásadní okamžik mého života. Nedávno jsem si to počítal: v roce 2018 bylo sté výročí vzniku republiky a mně došlo, že celé Československo, potažmo Česká republika byla vlastně 47 let pod nějakou diktaturou. Pod protektorátem, pod komunistickým režimem… Polovinu doby naší existence jsme nebyli svobodnou zemí. To je neskutečné číslo. Třeba moji synové na to nemyslí, protože v té svobodě celý svůj život žijí. Když si vybavuju ten revoluční kvas…
Jak byste ho popsal?
S tou atmosférou jsem se úplně ztotožnil. Nepociťoval jsem vůbec žádný strach. Žádné výčitky typu, že když budu dělat blbosti, vyrazí mě ze školy. Což se může plést do hlavy komukoli z nás. Vůbec mě nenapadlo, že to může uškodit komukoli jinému, nic takového jsem necítil. Byl jsem si jistý, že je to v pořádku. Že to je ta jediná správná cesta. Nebál jsem se žádné chyby. Jediná možná cesta, jak dosáhnout toho, aby ta svoboda přišla.
Nenaskočí vám asociace jednoho momentu? Mně je patnáct, s pěti spolužáky a spolužačkami obcházíme jičínské střední školy a fabriku, poté stojíme v ředitelně a ředitel nám vyhrožuje, že nás všechny vyhodí. Bylo mi to úplně jedno. Řekla bych, že to byl ten pocit, o kterém teď mluvíte. Prostě byla to jediná možnost, co dělat. Po nás potopa.
Přesně tak jsem to myslel. I zpětně je pro mě důležité si to uvědomit. Najednou tam nestrašily a neotravovaly bázně a strachy. Kdyby někdo řekl, že nebudu hrát divadlo nebo mi zavřou rodiče, bral bych to jako hry, kterými nás bývalý komunistický režim tlačil pořád do kouta, abychom se báli cokoli udělat. Teď na mě při té vzpomínce úplně skočil adrenalin. Tenhle pocit jsem ale už měl během Palachova týdne v lednu 1989.
Tehdy vás zatkli.
Ano. Přišli si pro mě v rámci
