Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Deset let bez Arnošta Lustiga, veselého labužníka života i inspirace pro naši sebereflexi

Arnošta Lustiga nikdy neopouštěla dobrá mysl. Foto: Jan Malý jr.
Arnošta Lustiga nikdy neopouštěla dobrá mysl. Foto: Jan Malý jr.

Letos uběhlo deset let od smrti spisovatele Arnošta Lustiga, na jehož knihy Noc a naděje, Démanty noci, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou či Dita Saxová řada lidí i díky filmům nemůže zapomenout, protože popisují utrpení Židů, které si do té doby neuměli představit, přestože se dotýká i jejich rodin. Výbor z jeho textů psaných pro rozhlas Vlny štěstí připravila spisovatelova dcera Eva a vyšel nedávno knižně. A v kulturním centru Libeňský svět na Praze 8 probíhá výstava věnovaná tomuto spisovateli, jenž byl nominován na nejvýznamnější světové ceny za literaturu.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Nejdříve se musím přiznat, že s Arnoštem Lustigem jsem se znal třiapadesát let. Poprvé jsme se setkali v roce 1959 v redakci Mladého světa, která tenkrát sídlila v Praze, v Panské ulici 8. Donesl jsem mu tam k přečtení povídku. Pamatuji si na ten okamžik docela přesně: jeho stůl byl hned za dveřmi: uprostřed stál starý psací stroj, vlevo byla halda papírů a vpravo stohy knih, za kterými se ztrácel. Lustig psal na stroji značky Underwood, a když jsem ho oslovil, řekl: „Přijď za týden, já si to přečtu.“ Za týden jsem stál opět před ním a on zase něco ťukal na psacím stroji, podíval se na mě a zahlaholil: „Piš!“ A podal mi štůsek redakčních papírů s hlavičkou.

Potěšen jsem odkráčel domů, ale teprve po letech jsem pochopil, že moje zalykavé nadšení bylo tenkrát mylné, on takhle jednal asi s kdekým, nic nečetl a podobné texty jen hromadil na stole. Když jsme časem na tento moment vzpomínali, on si mě z té doby nepamatoval, ale hned se přiznal, že takhle povzbuzoval všechny zajíkavé mladíky, kteří se pokoušeli psát. Pravil: „Když člověk začíná s psaním, potřebuje hlavně každý den odvahu, aby mohl pokračovat. To jsem věděl z vlastní zkušenosti, a tak jsem ji rozdával spolu s tím papírem, protože ten byl tenkrát taky podpultovým artiklem!“

Od té doby jsem s Arnoštem Lustigem vedl několik rozhovorů a jedno vím bezpečně: nikdy nebyl

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější