O chilském osminohém samotáři, s nímž se na své kuchyňské lince nechcete setkat
Chilský deník: Když jsem před jedenácti lety uslyšela slova: „Tak mě vzali. Jedeme do Chile,“ trochu mě polilo horko. Můj partner je astronom a Chile mělo být jeho vysněným místem v tomto oboru. Přiznám se, že Jižní Amerika nikdy nebyla na mém seznamu míst, kam bych chtěla jet, a neskákala jsem proto radostí. Ale v několika zemích jsem dlouhodobě již žila, a tak prvotní vzdor pozvolna ustupoval.
Zalovili jsme na Googlu a jali jsme se vyzvídat, co na nás čeká. Chtěla jsem si nejprve projít záležitosti týkající se pracovního trhu. Můj italský partner, perfekcionista se sklony k – jak já říkám – „realistickému negativismu“, vyťukal na klávesnici cosi ve smyslu „nebezpečný hmyz a zvířata v Chile“. Čekala jsem, že se objeví pumy, o kterých mi tehdy vyprávěl Diego, jeden můj student v Římě, během výuky angličtiny. Byl ředitel úspěšné firmy, čirou náhodou potomek chilského dědy a jezdíval na lov právě na jih Chile.
Ukazoval mi fotografii na svém telefonu, na které drží zastřelenou pumu a dme se pýchou. Polkla jsem naprázdno a říkala si, jaký smysl tato podivná záliba v cestování po světě a střílení divokých šelem skutečně má. Diego ale mluvil tak vášnivě o tom, jak je Chile skvělá země, a s jadrnými komentáři, kterých se vám dostane jen v Itálii, dodával: „To teda budeš čumět, co tam všechno objevíš.“
No a v podstatě v mnoha směrech „čumím“ dodnes. Ale onen den
