O erotice čínských sirén a paradoxech lásky ke kulturním revolucím
Čínský dokumentarista Ču Ž’-kchun je muž mnoha talentů. Jedním z nich je čuch na podstatná témata. Platilo to pro jeho předchozí filmy a platí to i pro silnou portrétní novinku Bez touhy skrývat se. Zakladatel dnes už zlikvidovaného festivalu nezávislých filmů v Pekingu ji představil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a získal s ní cenu Opus Bonum za originalitu. „Syrový a nekompromisní přístup k vědomému přiznání nedostatků v intimním životě generace mladých Číňanů,“ ocenila snímek porota. Ale když jsme se s Ču Ž’-kchunem posadili pod podzimní slunce na zahrádku malé jihlavské kavárny, řeč se rozběhla ještě dál. Až po stopách kulturní revoluce.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Proč v Číně už nejde být nevyhraněný
- Které přání se hlavnímu hrdinovi vítězného dokumentu splnilo
- Jaký život chtějí mladí Číňané a proč je nelze házet všechny do jednoho pytle
Kdyby všichni byli jako já, říká Wu Chao-chao, byli by všichni šťastní. Tahle společnost, celá tahle země! Stojí pod sprchou, mokré černé vlasy v očích, cestičky vody běží po kůži, a volá na Ning-ning, ať mu přijde vydrbat záda. Pak spolu leží mezi poduškami. Chao-chao je nahý a Ning-ning ho natírá tělovým mlékem, načež se sama svlékne a pevně muže obejme. Kamera mladý pár sleduje v pološeru, ale Chao-chaovo vzrušení je jasně patrné i v přítmí pokoje.
Ale to nevadí, Wu Chao-chao ho není zvyklý tajit. Proč také? S Ke Ning-ning žijí v otevřeném vztahu, shodli se na tom už dávno a oba to tak chtějí. (Nebo snad ne?) Chao-chao je filmař, umělec. Točí experimentální erotické filmy, v nichž vystupují: on, jeho přítelkyně, další lidé. V jistých kruzích je dost známý, má punc pozoruhodně kuriózního provokatéra. Jenže jemu to nestačí, chce dokázat víc. V umění i v posteli.
A má ještě větší ambice. Vzpomíná na dny, které sám nezažil, ale zná je z vyprávění rodičů. Na dny, kdy vládl nedostatek, ale hladový člověk mohl jen tak zabušit na dveře u sousedů a dostat do ruky napařovaný knedlíček. Kdy ještě existovala solidarita. Ne jako dnes; dneska je všechno jinak. Ale stejně má Čína „báječné duchovní bohatství. Myslím na Maa, na kulturní revoluci. Můžeme to zužitkovat. Chci to vyvézt do Ameriky“.
Wu Chao-chao, který hledá svoje místo a přikrývá se obrazy a ideály. Snílek i sobec. Hrdina Sirény – ostatně není to zajímavé, že Ču Ž’-kchunův film má v čínštině jiný název než v angličtině (a odtud i v českém překladu)? Ale na to ještě přijde řeč. Nejdřív pojďme k tomu, jak se Ž’-kchun s Chao-chaem vůbec seznámili. A proč ho začal natáčet.
Takže: proč?
Známe se dlouho, snad patnáct let. Tenkrát to byl ještě mladičký student, ale už točil filmy. A já byl filmový kurátor. Oslovil mě a prý: Jak se můžu proslavit filmařinou? Asi si myslel, že mu s tím pomůžu. Léta jsme byli v občasném kontaktu, organizoval jsem festival v Pekingu, viděl pár jeho filmů.
Ale před tuším čtyřmi lety se mi ozval znovu a chtěl vědět, jak emigrovat do Ameriky. (Ču Ž’-kchun už nějakou dobu žije v New Yorku, pozn. red.) Hm, povídám si. Člověk, který si říká komunista a pořád mluví o tom, jak miluje Čínu a komunistickou stranu, jak miluje Maa a kulturní revoluci – a teď chce žít v Americe? Ten bizarní
