Hlinka se po Naganu s politiky nemazal, Panenka se dloubákem ‚vykoupil‘, říká historik sportu
„Sport se stává politickým v okamžiku, kdy ho politici nebo politické zájmové skupiny zneužijí pro svůj cíl. Je to stejné jako s uměním,“ říká sportovní historik Jan Lomíček v rozhovoru o okamžicích dějin, kdy sport promluvil do politiky a politika do sportu. Od Sokola přes židovské sportovní kluby, války, okupaci, nečernobílé „spolupráce“, bojkoty i terorismus až po Maradonovu „boží ruku“ a její „nanebevzetí“ Václavem Klausem.
V rozhovoru se například dozvíte:
- jak Češi uhasili „hitlerovskou“ olympijskou pochodeň,
- co pošeptal Ivan Hlinka po Naganu tehdejšímu premiérovi,
- který fotbalový zápas rozpoutal válku,
- kdy se hrálo přes mrtvoly,
- jak sokolové zakázali sociálním demokratům cvičit,
- jestli „zlatovlasá primadona“ ze Sparty kolaborovala,
- co by komunisti udělali s Panenkou, kdyby nedal „dloubáka“.
„Do sportu politika nepatří!“ říkává se. Ale zejména vrcholovým sportem na mezinárodní úrovni politika cloumá, přinejmenším se to laikovi tak jeví. Je sport podle vás, sportovního historika, politický, nebo apolitický? Není vidina apolitičnosti spíš zbožné přání?
Myslím, že ne. Dost záleží, odkud se na to díváme. Politické kauzy spjaté se sportem, které rezonují tak silně, že je zaznamená široká veřejnost, jsou spíš výjimečné. Kolik proběhlo olympijských her a kolikero z nich se neslo v našich médiích ve znamení nějaké velké „politiky“?
Každého napadnou „slavné“ bojkoty, Moskva 1980, Los Angeles 1984, masakr v Mnichově 1972 a samozřejmě olympiáda v Berlíně…
V područí Hitlerovy propagandy v roce 1936. Ale co dál? Co dál jsme v souvislosti s politikou zaznamenali? Třeba v Japonsku se během poslední olympiády znovu otevřelo téma Kurilských ostrovů, ale rezonovalo to výrazněji v Evropě?
Pochopitelně, když něco silně zarezonuje v médiích a ve společnosti, vznikne vlna, kdy se spojení a propojení sportu s politikou řeší, ale jinak to není tak silné. Samozřejmě už jen sama sportovní reprezentace států na mezinárodní úrovni s sebou nese nacionalistická témata.
A to je politika…
Ale sport není jen reprezentace. Má mnoho úrovní a na těch nejnižších, ale zároveň účastnicky nejširších politický tolik není, nebo jen někdy a do jisté míry. Kde by byl sport bez amatérské základny. Mimochodem, když hraje vesnice proti vesnici fotbal, je to politika, nebo ne? Do jisté míry se vlivu politiky neubrání ani amatérský sport, ale spíš je to otázka té špičky, vrcholového sportu a velkých akcí.
Jsou odvětví, která jsou víc vidět. Atletika, fotbal, hokej u nás nebo třeba baseball a basketbal v Americe, aby něco bylo politické, musí to být trochu spektákl. Populární vrcholové sporty jsou veřejná produkce, představení, a v návaznosti na to se projevují různé zájmové skupiny, které toho využívají nebo zneužívají. U menších sportů a na poloprofesionální či amatérské úrovni to je mnohem slabší.
A olympijská původní idea skutečně zní: setkat se na mezinárodním kolbišti za mírových pravidel. Spíš je otázka, nakolik lidé do sportu politiku pustí. Obraz zneužívání sportu politikou vždy vychází z dobové situace v té které zemi.
Olympiáda v roce 1936 bude s politikou spjata navždy. Z jedné strany hitlerovská propaganda, z druhé strany obrovská kampaň proti Hitlerovi. Byly mj. snahy udělat „protestní“ lidovou olympiádu v Barceloně, ale mezitím došlo ve Španělsku k občanské válce, tak z toho sešlo. Ale u nás se třeba konaly tzv. lidové hry, do kterých se zapojila řada sportovních organizací, údajně včetně členů Orla a Sokola. A byl to svým způsobem protest.
Zajímavé taky je, že zrovna berlínská olympiáda měla jako první v historii štafetu s olympijským ohněm. A při probíhání Prahou se jim na Staroměstském náměstí údajně povedlo jednou nebo dvakrát tu pochodeň zhasnout, byla tam obrovská demonstrace proti Hitlerovi a proti tomu, že štafeta probíhala přes naše území. Jiné zmínky o přerušení tehdejší štafety známy nejsou.
Fotbalová válka: Stovky mrtvých
Takže kdy se stává sport politickým?
V okamžiku, kdy ho politici nebo politické zájmové skupiny zneužijí pro svůj cíl. Je to stejné jako s uměním. Určitě platí, že když byl nebo je sportovec nebo sportovní tým úspěšný, každý koukal, co by se z něj dalo vytřískat. Třeba ohledně nějakého propagandistického potenciálu za totality, ale nemusíme chodit do minulé éry.
Vezměte si Nagano. Přihřát polívčičku si chtěl každý, od Michala Davida po předsedu vlády. Vzpomínáte na kouzelnou větu, kterou řekl trenér Ivan Hlinka Tošovskému, tehdejšímu premiérovi ČR, na letišti, když celému hokejovému týmu gratuloval?
