Nesmějte se lidem, kteří začínají surfovat po šedesátce. Možná budou mít zábavnější a delší život než vy, říká autor knihy o začátečnících
Mnoho lidí při pomyšlení na první hodinu zpěvu nebo jógy polije studený pot. Mají pocit, že jejich nešikovné pokusy spolužáci neustále sledují a jsou k smíchu. Spisovatel a novinář Tom Vanderbilt tvrdí, že tomu tak není. Nikdo si vás nevšímá a ostatní se cítí úplně stejně.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Jak mozek těží ze „začátečnictví“, ať už je vám osm, nebo osmdesát?
- Proč se děti učí snadněji?
- Proč by nás nemělo brzdit to, že jsme nebyli dětmi se zázračným talentem?
- Proč je na kurzech pro začátečníky více žen než mužů?
- Jak společnými začátky oživit romantiku v dlouhodobém vztahu?
Dospělí, kteří se začnou věnovat novému koníčku, si často vyslouží poznámky o krizi středního věku a o tom, že už nevědí, co se sebou. Je to běžné i v USA?
Je to běžné klišé, které mi kdysi možná také podvědomě bránilo v učení se novým věcem. Máme pro to výraz „nedělní malíř“. Jde o průměrného člověka, který chodí každou neděli malovat, ale nikdy v tom nebude vynikat. Proto se na něj mile, ale blahosklonně usmějeme a řekneme si: „Je dobře, že má takovou zábavu, ale já bych takhle svůj čas nezabíjel.“
Jak se přes to přenést?
Když lidé poprvé přijdou na lekci nebo trénink, mají obavy, že je budou všichni sledovat a hodnotit. Je to běžný psychologický jev, kterému se také říká „efekt reflektorů“. Jsme prostě přesvědčení, že naše první nejisté pokusy vzbuzují u ostatních mnohem větší pozornost, než tomu ve skutečnosti je. Například na surfařském soustředění vás nikdo nesleduje. Všichni se jen snaží přežít ve vlnách stejně jako vy.
Základem je tedy
