Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

V Glasgow se setkávají úplně jiné světy. Jeden Američan spotřebuje elektřinu za dvacet obyvatel Madagaskaru, říká Přibyla

Ondráš Přibyla. Foto: archiv Ondráše Přibyly
Ondráš Přibyla. Foto: archiv Ondráše Přibyly

Státy se na právě probíhající konferenci OSN o změnách klimatu mají domluvit na budoucím snižování emisí. Co může summit reálně přinést? Odpovídá vědec a zakladatel projektu Fakta o klimatu Ondráš Přibyla.

V rozhovoru se zakladatelem iniciativy Fakta o klimatu Ondrášem Přibylou se mimo jiné dozvíte:

  • Co je hlavními prioritami konference COP26
  • Jak se otepluje Česko oproti světovému průměru
  • Kdo patří mezi největší světové hráče ohledně změny klimatu
  • Jak si vyložit to, že na summit nedorazili někteří státníci

Držitele klimatické ceny do Studia N pozval Filip Titlbach.

Jaké je složení summitu v Glasgow? Kdo se tam s kým setká a proč?

Summit COP26 je mezinárodní konference, kterou pořádá OSN. Přicházejí tam delegace států, které budou vyjednávat o tom, jakým způsobem budou nastavovat prostředí pro snižování emisí. To je ta hlavní část, jádro summitu.

A protože je to velká akce, přijíždí tam spousta pozorovatelů z řad vědců, neziskových organizací i byznysu. Koná se u toho spousta doprovodného programu.

Summit je na jedné straně velký happening – nebo to tak může zvenku vypadat. Ale zevnitř, když se jednání účastníte, je to poměrně technické vyjednávání o parametrech různých dohod a smluv.

Když se bavíme o dohodách a smlouvách, co je hlavními prioritami té konference? Čeho má dosáhnout?

Přijde mi, že ve veřejném prostoru hodně zaznívá, že to je poslední šance a půjde o velký průlom. To rámování je trošku nešťastné, vyhajpované. Možná je to i novináři, kteří jsou zvyklí dělat kauzy a věci zveličovat. Glasgow je další krok v klimatickém jednání. Je to šestadvacáté setkání, na kterém je potřeba ochranu klimatu posunout dál.

Na jednadvacátém jednání nastal výrazný průlomový posun, kterým bylo uzavření Pařížské dohody. Tu ratifikovalo téměř dvě stě států. Sto devadesát dva ze sto devadesáti šesti. Nevím, jaký je přesný aktuální stav, ale Pařížská dohoda byla průlom, protože způsobila souhlas na základním rámci toho, co je potřeba v rámci ochrany klimatu dělat.

COP26 v Glasgow se snaží tuto agendu dál posunout. Je to několik oblastí, jedna z nich se týká snižování emisí na úrovni států, druhá obsahuje klimatické finance, tedy investice a pomoc státům, které se v transformaci rozvíjejí. A pak je tam další řada témat jako transparentnost vykazování a podobně.

Říkal jste, že je to jedna z mnoha konferencí. Čeká se i u téhle nějaký průlom, nebo jde jen o řešení různých smluv a závazků? Změní toto jednání aktivitu států, například tvrdšími závazky?

Stojí za to říct, že závazky státu jsou prakticky přijaté před konferencí. Jinak řečeno, do Glasgow nejede žádný stát s tím, že by byl ochoten nechat se přesvědčit k nějakému razantnímu kroku. Právě proto, že ty pozice je potřeba promýšlet. A velmi důsledně promýšlet. Ale kdybychom se podívali jen tady na tento detail, za poslední dva roky, tedy od poslední konference, se svět strašně radikálně změnil. Na COP25 nebyly závazky uhlíkové neutrality prakticky vůbec.

Teď se státy, které zodpovídají za tři čtvrtiny světových emisí, zavázaly k uhlíkové neutralitě do roku 2050 nebo 2060.

Ten velký průlom v těchto jednáních už vlastně nastal – je obrovská shoda na tom, že uhlíkové neutrality bude potřeba dosáhnout brzy.

Zajímají mě konkrétní kroky. Vy jste říkal, že státy a vlády jedou na tu konferenci s tím, že si už samy prodiskutovaly, jaká bude jejich agenda. Co se ale změní po COP26? S čím ty státy odjedou, jak se nastaví ta debata dál, proč se tam ti lidé sešli? Asi to není jen proto, aby se řeklo: ano, plníme, nebo ne, neplníme?

Jedna z věcí, o které se určitě bude jednat, je otázka trhu s uhlíkovými povolenkami nebo nějakého celosvětového zdanění uhlíku. Tedy článek šest Pařížské dohody. Státy vědí, že to je potřeba řešit a zároveň je to téma velmi technické, potřebuje nastavit cla, případně systémy u obchodování, například mezi EU a Čínou.

Nelze očekávat, že by se kompatibilita mezi evropskými a čínskými systémy s emisními povolenkami objevila a projednala během čtrnácti dní. Ten proces bude mnohem delší. Ale dosavadní jednání o trhu s emisemi dává dobrý příklad.

Státy nastavují prostředí. A to je důležité pochopit. Žádný stát neprodukuje přímo emise. Nejsou to státní instituce, které by přikládaly pod kotel. Ale stát vytváří prostředí, ve kterém fungují elektrárny, trh a průmysl. Prostředí, kde je výhodnější dělat něco a méně výhodné dělat něco jiného.

Úplně pragmaticky: stát může něco zakázat nebo regulovat. To je jeden nástroj, který má. Také může

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Ekologie

Klimatická konference COP26

Rozhovory

Změna klimatu

Ekonomika, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější