Strach z pohřbení zaživa změnil medicínu. Přišlo potvrzování smrti i první pomoc, říká kulturní historik
„I v odborných kruzích jsem někdy ten, který se zabývá smrtí,“ usmívá se kulturní historik Václav Grubhoffer. „Ale není větší téma, než je láska a smrt,“ dodává. Ve svých vědeckých pracích se krom jiného věnuje rituálům kolem konce života a také fenoménu zdánlivé smrti. Možnost pohřbení zaživa děsila lidi od nepaměti. Strach ale přinesl obrovské posuny v lékařství, záchranářství i v hygieně pohřbívání.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Jak se dříve zjišťovalo, zda je člověk skutečně mrtvý?
- Existují skutečné případy „procitnutí mrtvého“?
- Kdy se začalo s oživováním lidí, kteří nejevili známky života?
- Co všechno je možné vyčíst z pohřebních rituálů české šlechty?
- Kdy je žal větší ostuda než neúčast na pohřbu?
- Proč dal Josef II. nařízení ke stěhování hřbitovů?
K tématu smrti a rituálům kolem umírání jste se dostal přes studium každodenního života šlechty, konkrétně rodu Schwarzenbergů. Ale neskončil jste jen u nich.
Ano, tím to jen všechno začalo. Začal jsem se zabývat pohřby Schwarzenbergů v druhé polovině 19. století a objevil jsem úžasné příběhy, četl jsem v pramenech, které přede mnou pravděpodobně viděli jen schwarzenberští archiváři.
Ale pak mi přišlo zajímavé se na to téma podívat pro celé období 19. století, které je považováno za dobu velkého nástupu sekularizace. Kladl jsem si otázku, zda se to projevilo i mezi šlechtou tradičně považovanou za velmi konzervativní sociální skupinu.
Pokračoval jsem v tématu během doktorátu a zabýval jsem se proměnami pohřebních rituálů od doby baroka po začátek 20. století.
A při tom jste narazil i na téma takzvané zdánlivé smrti. Hrůzostrašnou představou pohřbení zaživa, kdy se chybně konstatuje smrt, přitom člověk stále žije.
Ano. To se týká hlavně 18. století, zabýval jsem se tím několik let. V českém prostředí bylo toto téma málo popsané, ale studoval jsem v Itálii, kde jsem literaturu k tématu objevil. A tím jsem nakročil také k medicíně.
Jak to?
Protože téma zdánlivé smrti, které i dnešní čtenáři mohou znát z bulvárních médií nebo z internetu, bylo jedním z klíčových témat medicíny 18. století. Šlo o problém, který zajímal evropské lékaře v nebývalé míře – oproti předcházejícím staletím –, začali řešit časový mezník smrti. A vůbec definici toho, co znamená, že je člověk mrtvý.
Zrcátko, svíčka, kopřivy či hořčice
Vidíte, to si vlastně člověk neuvědomí, že si museli poradit bez diagnostických přístrojů. Jak do té doby smrt „konstatovali“?
Na základě přítomnosti tepu a dechu. To nemuselo s jistotou fungovat v situacích, kdy jsou srdeční ozvy obzvlášť slabé, třeba v případě utonutí či mrtvice. Tehdejší medicína neměla dosud k dispozici přelomovou diagnostickou metodu poklepu a poslechu. S ní přišel až rakouský lékař Leopold Auenbrugger na přelomu 18. a 19. století a rozvinul ji francouzský lékař René Théophile Laënnec, který vynalezl stetoskop.
Ještě v 18. století tedy záleželo zcela na subjektivním pozorování lékaře. A na rozdíl od současné medicíny se vůbec neřešila smrt mozková, která je definována v dnešním lékařství. Takže k takovým omylům skutečně mohlo docházet.
Uf. Takže zatímco dnes je to téma „městských legend“, motiv hororových filmů, možná něčí noční můra, tehdy to byla oprávněná obava.
Ano. Skutečně oprávněná obava. A hodně mě překvapilo, že definice zdánlivé smrti existuje i v dnešní medicíně. Považuje se za
