Jsem Afghánec, jsem gay, jsem hřích. Utíkal jsem před lidmi i psy. Teď jsem v Brně
Příběh dvou mladých mužů Aliho a Artemise začal před čtyřiadvaceti lety, když rodiče jednoho z nich utekli z Afghánistánu před Tálibánem. Když se jim pak narodil syn, který je „jiný“, rodina ho vnímala jako prokletí. Jako trest, jako hřích.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Když jsem byl mladší, věřil jsem v Boha. A pořád jsem si myslel, že páchám nějaký strašný hřích. Že když jsem homosexuál, přijdu do pekla. Nechápal jsem, proč se mi to stalo. Myslel jsem si, že jsem nemocný. Nedalo se to vydržet. Tak jsem se rozhodl to skončit. Jednoho dne jsem si chtěl podřezat žíly na rukou. Ale máma mě přistihla. V tu chvíli mě napadlo, že jí to všechno řeknu, vysvětlím, co se mi stalo, svěřím se jí a ona mi pomůže.“
Proti mně sedí dva mladí muži. Chvílemi se chytnou za ruce, snad aby jeden druhého povzbudili. Artemis Akbary vypráví svůj příběh. Tiše, trochu monotónně, jakoby odevzdaně. Je mu čtyřiadvacet let a narodil se afghánským emigrantům v Íránu. Je na kost vyhublý. Před pár měsíci vážil 68 kilo, teď 51. Dlouho neměl co jíst, pak už jíst nedokázal, i když před něj postavili plný talíř.
Jak bylo matce, Afghánce, které její dospívající syn oznámil, že je homosexuál,
