Lidí už mám tak akorát. Michael Rittstein maluje raději bajky se zvířaty a nedůvěřuje politické korektnosti

„Nenechám si poradit. Nesnesu, aby mi někdo říkal, co mám dělat a jak to mám dělat,“ říká malíř Michael Rittstein, který se v rozhovoru vymezuje vůči přehnané korektnosti, trendům v současném malířství i aktuální politické situaci. Vysvětluje také, proč má na plátnech raději ježky než lidi.

Vaše pražská výstava se jmenuje Klokaní Tarzan. Kdo to je?

Když jsem byl v Austrálii, pořád tam klokani běhali přes cestu. Často se stává, že matku srazí auto, ale mládě, které má ve vaku, přežije. Když jsme přijeli do kempu, viselo tam asi sedm takových mláďat v chlebníkách na plotě a pán je krmil. Kolem něj skákalo i několik trochu odrostlejších a měla jej za mámu. Když se zvířata zachrání tak malá, je potom problém vrátit je zpět do volné přírody. Já jsem si tuto situaci převrátil a napsal jsem krátký scénář, ve kterém se naopak klokani postarali o člověka. Vymyslel jsem si, že klokaní mládě zahynulo při požáru a jeho matka měla místo ve vaku, které poskytla lidskému miminku, jehož rodiče zemřeli při autonehodě.

Původně jsem se ale chystal zpracovat jiné téma – měl jsem jet na měsíc do Japonska, ale covid-19 mi překazil plány. Po složitých mexických a indických obrazech jsem chtěl začít dělat Japonsko i z toho důvodu, že má trochu jednodušší, úspornou estetiku. Místo toho jsem se doma probíral skicami a poznámkami a shodou okolností jsem našel materiály, které jsem si zaznamenal před deseti lety při cestě po Austrálii. Mezi kresbami mě zaujal i scénář Klokaní Tarzan.

Přečtěte si také

Galerijní chodec v jižních Čechách: Rittstein, Houser, normalizace

Je pro vás důležité, aby měl obraz děj?

Moje obrazy jsou často dějové až v druhém plánu. Je to takový můj přístup, který jsem se odvážil definovat formou