Rodačka z Prahy se skotským královským jménem zaběhla nejrychlejší český půlmaraton. Chci se dostat na olympiádu, říká
Česká běžkyně Moira Stewartová zaběhla v říjnu na půlmaratonu v italském Římě nejrychlejší český ženský čas v historii. Přestože její výkon 1.10:16 o 45 vteřin předčil dosavadní rekord Evy Vrabcové Nývltové, podle atletických regulí nemůže jít o nový národní nejlepší čas, protože italská trať nesplňovala požadovaná kritéria. Šestadvacetiletá atletka v rozhovoru s Deníkem N mluví mimo jiné o své cestě mezi elitní běžce, letošním olympijském zklamání nebo skotských kořenech.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- Jak Moira Stewartová trénuje.
- Jak řeší běžci obuv.
- Zda bylo někdy ve hře, že by Moira Stewartová reprezentovala Velkou Británii.
Kdy jste začala s běháním?
To bylo před čtrnácti lety, v podstatě u mamky v kroužku. Rodiče jsou také běžci a mamka má běžecký kroužek pro děti. To byly moje tréninkové začátky.
To jste nezačala zase tak brzy.
Protože mě rodiče nikdy do běhání nenutili. Bylo to vždy mé rozhodnutí, ale myslím si, že na vytrvalostní disciplíny jsem začala s běháním tak akorát. Když začnou děti dříve, tak se stává, že i dříve skončí. Navíc u vytrvalostních disciplín mají lidé vrchol okolo třiceti let, někteří i později, takže jsem začátek načasovala velmi dobře.
Takže podle vás rodiče udělali dobře, že vás do ničeho nenutili?
Přesně tak. Prostě abych nebyla přetrénované a přemotivované malé dítě.
Ale nakonec jsou doma rádi, že jste začala a teď je z vás elitní česká běžkyně, ne?
Myslím si, že jo. Ještě aby ne, když jdu v jejich stopách.
Začínala jste na kratších vzdálenostech a nyní běháte i maratony, je to ideální scénář pro vytrvalostního běžce?
Myslím si, že je to v podstatě nejlepší vzorec, protože vytrvalost se dá budovat stále, ale rychlost už prostě ne.
Dala jste si hned na začátku za cíl, že byste chtěla běhat vrcholově?
Dělala jsem pro to od začátku maximum a vždy jsem si to přála. Postupem času se mi to splnilo a dodnes se stabilně zlepšuju. Prostě si plním ten svůj dětský sen.
V polovině října jste běžela teprve třetí závodní půlmaraton a hned jste zaběhla nejlepší český čas. Jak se na to dá natrénovat?
Trénuju kombinaci rychlosti a delších vytrvalostních úseků. Hodně využívám metodu fartlek, což je dejme tomu dvacet kilometrů dlouhý běh, během kterého měním rychlosti. Dá se to rozdělit tak, že třeba dva kilometry běžím svižně a potom jeden kilometr vyklusávám, a pořád se to opakuje. Nebo to je možné rozdělit i na časové úseky s tím, že třeba minutu a půl běžím svižně a potom vyklusávám. Tohle mi sedí nejvíce.
Dá se říci, že je to takový univerzální trénink?
Ne, tréninkový plán má každý svůj vlastní. Můj trenér třeba sepisuje plány pro dvacet lidí a nemůže každému napsat stejné pokyny. Trenér s tím má určitě šílenou práci, protože každý má jiné zaměření a potřebuje něco trochu jiného.
Vedle nejrychlejšího půlmaratonu jste letos zaběhla i nejlepší český čas v historii na závodu Běchovice–Praha. V podcastu České atletiky jste před tím říkala, že nevíte, jakou máte formu. Máte radši, když nejste pod tlakem?
Spíše jde o to, že cítím, jestli mám, nebo nemám natrénováno. Před závodem Běchovice–Praha jsem byla
