Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Od masového turismu k aktivismu. Jak majitelé luxusních kanárských hotelů začali ubytovávat migranty

Kanáry loni na zvýšené počty příjezdů migrantů nebyly připraveny, začaly je proto posílat do hotelů. Foto: Karolína Klinková
Kanáry loni na zvýšené počty příjezdů migrantů nebyly připraveny, začaly je proto posílat do hotelů. Foto: Karolína Klinková

Když loni na Kanárské ostrovy začaly přicházet tisíce migrantů ze západní a severní Afriky, stát nebyl připraven, a tak je brzy začal ubytovávat luxusních hotelech v zavřených kvůli pandemii. Unn Tove Saetranová a její manžel nejprve migranty přijali z pragmatických důvodů – pomáhají jim ale i dnes, když by už vůbec nemuseli.

Na terasu luxusní hotelové restaurace vejde už na první pohled neobvyklá skupinka.

Jako první si všimnete mladých mužů, dvacátníků až třicátníků oblečených ve sportovních kraťasech či dresech fotbalových týmů. Na nohách mají obnošené tenisky nebo levné gumové žabky a probíhá mezi nimi živá debata – vlastně v něčem připomínají partu sportovců po dobře odehraném zápase.

Uprostřed skupiny se nachází drobná žena. Z toho, jak se zapojuje do debaty, je jasné, že do ní patří, zároveň však mezi muže vizuálně příliš nesedí: krátkovlasé padesátnici v hnědém vzorovaném kostýmu se na krku třpytí náhrdelník se zeleným očkem, srší z ní elegance. A při pohledu do její tváře pozornosti neuniknou ani dva další výrazné rysy – jasně modré oči a široký, zářivý úsměv.

„Ani nedokážu říci, kolik jsem za poslední rok nakoupila párů bot nebo levných smartphonů,“ směje se nad vyleštěným skleněným stolem Unn Tove Saetranová. „Netuším, co by dělal můj muž, kdyby věděl, kolik jsem skutečně utratila,“ vtipkuje.

Když loni španělské Kanárské ostrovy zažívaly vážnou humanitární krizi způsobenou zvýšenými počty příjezdů migrantů ze západní a severní Afriky, Unn a její manžel se stali výraznými postavami místní hoteliérské komunity, o které psala i světová média.

Díky takovým jako oni totiž našli migranti útočiště v na první pohled nečekaném místě – v luxusních hotelích, které každoročně navštěvují tisíce turistů.

Ale zatímco jiní hoteliéři po překonání nejvážnější humanitární krize pomoc poskytovat přestali, Unn a její manžel v ní pokračují i nadále. Poslat lidi na ulici odmítli – migranty tak i dnes ubytovávají na vlastní náklady a plány, jak jim pomoci, mají i do budoucna.

Moc nad tím nepřemýšlíte

Unn Tove Saetranová se před více než dvěma desetiletími na Kanáry přestěhovala z Norska. Vystudovaná speciální pedagožka měla na ostrovech strávit poslední prázdninové léto a od září začít učit v místní škole. To se ale nikdy nestalo – z původně dočasné brigády v byznysu s realitami se brzy stala její hlavní práce.

A v turismu zůstala pracovat i nadále – zatímco její manžel Calvin provozuje na ostrovech síť luxusních čtyř- až pětihvězdičkových hotelů, ona v nich zajišťuje chod restaurací.

„S aktivismem jsme až do loňska neměli vůbec žádné zkušenosti – nikdy předtím jsme nepracovali s tématem migrace nebo něčím podobným,“ popisuje Unn v luxusní hotelové restauraci mezi beaty moderní hudby jako v módních buticích. „Když se ale ocitnete uprostřed něčeho tak velkého a vidíte, že lidé potřebují pomoc, moc nad tím nepřemýšlíte – zkrátka do toho vstoupíte.“

Unn Tove Saetranová pracuje jako manažerka restaurací sítě luxusních hotelů. Foto: Karolína Klinková

Síť hotelů a restaurací, které manželský pár provozuje, se nachází v turisty oblíbené jižní části ostrova Gran Canaria – v regionu, který byl loňskou krizí zasažen snad nejvíce. Právě zde se totiž nachází přístavní město Arguineguín, které se rychle stalo symbolem celého migračního dění. Během loňského podzimu jím do Evropy vstupovaly tisíce lidí a rychle v něm vyrostl i improvizovaný kemp.

Stát tehdy stál před vážným problémem; zvýšené počty migrantů nečekal, pro lidi neměl připravené kempy a samosprávy s ním – nejčastěji z politických důvodů – spolupracovat odmítaly.

A tak politici přišli s nápadem, který měl kromě migrantů pomoci i turistickému průmyslu – za jejich dočasné ubytování nabídl peníze luxusním hotelům. Bylo to oboustranně výhodné řešení; příspěvek od státu totiž pro mnohé hotely zavřené kvůli koronaviru představoval výdělek, který jim možná pomůže pandemii přežít.

Neexistovala jiná možnost

„Nikdy nezapomenu na den, kdy k nám do hotelu přišli první lidé. Všichni jsme byli trochu nervózní, netušili jsme, co přesně se bude dít,“ vzpomíná rok od setkání s prvními migranty Unn. „Když jsem je uviděla, pocítila jsem obrovský smutek – předtím bych si nedokázala ani představit, jak budou fyzicky i psychicky zničení, jak budou pokorní. Ten pohled byl otřesný,“ říká.

Jen v síti hotelů manželského páru se od loňského podzimu vystřídaly asi tři tisíce lidí. Ve většině z nich byste dnes našli už jen turisty, loni se to v nich ale kromě migrantů a hotelového personálu hemžilo i policisty či pracovníky Červeného kříže, kteří s hoteliéry spolupracovali.

Síť hotelů Holiday Club v posledním roce ubytovala asi tři tisíce migrantů. Na začátku září v jednom z nich žilo už jen patnáct. Foto: Karolína Klinková

Přicházeli různí lidé – muži, ženy i děti původem z Maroka, Senegalu, Mali či Mauritánie. Nejmenšímu miminku byly pouhé dva měsíce, cestu po oceánu strávilo v matčině náručí zabalené v dekách, aby mu slaná voda nerozežrala kůži.

„Samozřejmě že jsme měli i mnoho předsudků, které se později ukázaly jako zcela neopodstatněné. Například jsme zavedli pravidlo, že žádná dívka nebude v hotelu pracovat sama, zaměstnankyně nemohly jít samy ani na záchod,“ vzpomíná na první dny péče o migranty Unn. „Rychle jsme ale pochopili, že se vůbec nemusíme bát – téměř celou dobu byla s námi v hotelu i moje šestnáctiletá dcera a ani na chvíli mě nenapadlo, že by se jí něco mohlo stát.“

Spolupráce vlády a kanárských hotelů fungovala šest měsíců – hotely zajišťovaly ubytování a stravu, stát a Červený kříž zas například zdravotní péči. V únoru tohoto roku však vládní program skončil a migranty úřady začaly rozvážet do sedmi táborů, které pro ně mezitím stát připravil.

Ne každý se však do nich skutečně rozhodl nastoupit; podmínky v táborech byly médii i lidskoprávními aktivisty často popisovány jako otřesné, a tak si mnozí migranti raději vybrali jinou možnost. Někteří se z Kanárských ostrovů pokusili dostat na pevninu, jiní na nich zůstali a namísto života v státem poskytovaném systému se rozhodli pro squat či život na ulici.

A tak se Unn s manželem rozhodli, že migrantům pomáhat nepřestanou ani po skončení vládního programu.

„Když 12. února Červený kříž všechno sbalil a odešel, zůstalo u nás asi osmdesát lidí. Všechny jsme je znali, strávili jsme spolu několik týdnů. Co jsme tehdy měli dělat? Poslat je na ulici?“ vypráví Unn. „Neměli jsme to srdce říct jim: Tak, a teď jste už na všechno sami. Nemohli jsme je nechat živořit. A tak pro nás neexistovala jiná možnost než jim i nadále poskytovat příbytek.“

Hodiny jazyka i domácí práce

Je časný zářijový podvečer, slunce nad oceánem brzy zapadne a z hotelu stojícího nad malou zátokou vysypanou světlým pískem na něj bude až pohádkový výhled.

„Jen pojďte, ukážu vám náš společný prostor!“ vstává od večeře Sulejman a vychází ze svého pokoje na chodbu jednoho ze sítě hotelů Holiday Club – čtyřhvězdičkové pobočky jménem Jardin Amadores.

Před zahájením podzimní sezony v něm probíhá rekonstrukce, pro turisty je tak hotel zatím zavřený. Na schodišti stojí vědro se stavebním materiálem a několik žebříků, podlahy společných prostor jsou zaprášené a chodby zcela prázdné. Přesto je však zřejmé, že prostor je obýván – vzduchem se šíří lákavá vůně kari koření.

V hotelu Jardin Amadores na začátku září probíhá rekonstrukce, místo turistů zde nyní žijí migranti. Foto: Karolína Klinková

„Tady máme sklad potravin, zde si můžeme vařit a v tamtom rohu jsou počítače – můžeme si z nich například volat nebo psát rodinám,“ dělá prohlídku společného prostoru Sulejman. Jde o celý apartmán – velkorysý prostor s kuchyní, obývacím pokojem s velkým gaučem, samostatnou ložnicí a nádherným výhledem na oceán.

„A tamhle si můžete prohlédnout, jak máme rozdělené domácí práce – do rozpisu si vždy napíšeme, kdo má daný týden jakou službu,“ usmívá se mladík a ukazuje na papír nalepený na zaprášeném okně, za kterým se na apartmánové terase rozprostírá vypuštěný bazén.

Migranti mají v hotelu lekce jazyka i rozpis domácích prací. Foto: Karolína Klinková

Třicátník Sulejman pochází ze západoafrické Sierry Leone. Na Kanárské ostrovy přijel kvůli nedostatku práce loni na podzim, připlul sem z Mauritánie. Po pár dnech v improvizovaném táboře v Arguineguínu ho úřady poslaly do hotelu a v únoru zas do tábora. Rozhodl se do něj nenastoupit – místo toho spolu s dalšími asi osmdesáti lidmi zůstal žít v hotelu u Unn a Calvina.

V zavřeném hotelu nyní žije asi patnáct lidí – mladí muži z Maroka, Senegalu, Sierry Leone, Mali, Gambie či Mauritánie. Dohromady využívají pět apartmánů a také mají přístup ke společnému prostoru, který Sulejman ukazuje.

Někteří z nich – například migranti z Mali – mají poměrně vysoké šance, že jim stát přidělí mezinárodní ochranu, jiní však už nyní vědí, že ji nikdy nedostanou. Čekají tak, dokud jim úřady neuznají alespoň nějaká práva vyplývající z dlouhodobého pobytu na Kanárských ostrovech – nejvíc je zajímá právo legálně pracovat.

Turisté se do Jardin Amadores vrátí na podzimní sezonu, migranti se budou muset přestěhovat. Foto: Karolína Klinková

Rozesmátá skupinka na terase hotelové restaurace vzpomíná na řadu chvil, které za ty měsíce zažili: jak dostali šicí stroje a během pandemie šili roušky i celé outfity, jak malovali stěny, jak měla Unn narozeniny, kastroly z kuchyně posloužily jako bubny a tančilo se.

Sulejman se pochlubí, že díky Unn a dalším dobrovolníkům začal s místními hrát házenou, devatenáctiletý Senegalec Osman zas stydlivě mluví o tom, jak začal na Kanárech běhat – trénovat mu pomáhá další aktivista. Migranti dostávají také umělecké hodiny, naposledy se učili vyrábět náramky. A vedle toho probíhá i výuka jazyka – důchodcovský pár přichází migranty do hotelu učit angličtinu, další místní dobrovolníci zas španělštinu.

Nyní Afrika potřebuje pomoc

A teď dochází v životech migrantů k další změně – na začátku školního roku nastoupili do vzdělávacího programu pro dospělé. Zároveň však byla dokončena rekonstrukce Jardin Amadores a hotel opět otevřel brány turistům.

Neznamená to však, že teď už budou žít jen na vlastní pěst. Na začátku září Unn věří, že se jí podaří pronajmout soukromý prostor hned vedle jejího vlastního domu, kde budou moci migranti žít samostatněji. A mluví i o řadě dalších plánů.

„Na ostrově navštěvujeme školy, pracujeme se skupinou studentů z pevninského Španělska, založili jsme nadaci. A nyní sbíráme peníze na založení centra, ve kterém budou chlapci pracovat, kde by nás lidé mohli navštívit a vidět, že věci možná nejsou tak nebezpečné, jak si představují,“ vysvětluje Unn.

Unn doufá, že se jí podaří založit centrum, kde by migranti mohli pracovat. Foto: Karolína Klinková

Život bez aktivismu si dnes už představit nedokáže. Je totiž přesvědčena, že zkušenosti, jaké nabyla loni a letos, mění životy nejen migrantům, ale i těm, kteří jim pomáhají.

„Naučila jsem se mnohem hlubšímu respektu vůči jiným lidem, místům, ze kterých pocházejí, a zkušenostem, které si s sebou nesou. Dnes věřím, že když jsou lidé vůči migrantům naladěni negativně, nejsou rasističtí – jen mají nedostatek informací. Ale pokud máte lidi rádi, pak je to jednoduché: nezáleží vám na tom, odkud jsou,“ říká.

„Je samozřejmé, že tento hotel a tyto ostrovy potřebují turisty. A také chápu, že Gran Canaria zcela jistě nemůže ubytovat celou Afriku,“ pokračuje Unn dále. „Ale všichni bychom si měli uvědomit, jak dlouho už do Afriky jezdíme a bereme si z ní, co se nám zachce. Nyní od nás potřebuje pomoc. A můžu vám říct tohle: ještě nikdy v životě jsem neměla pocit, že dělám něco tak smysluplného.“

Stručně:

  • Během loňské humanitární krize začaly na Kanárských ostrovech ubytovávat migranty i luxusní hotely.
  • Unn Tove Saetranová a její manžel poskytli příbytek asi třem tisícům lidí ze západní a severní Afriky.
  • Migrantům pomáhají i nadále, nyní již na vlastní náklady. Založili také nadaci a sbírají peníze na vybudování centra, kde budou migranti moci pracovat.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Migrace a uprchlíci

Reportáž

Kontext N, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější