Kdo by si proboha kupoval zahradní trpaslíky? Aneb něco málo o německé zdánlivě zvrácené zálibě v okrašlování
Německý deník Pavla Poláka: Bývaly doby, kdy téměř každý hraniční přechod do Německa střežily na české straně početné zástupy zahradních trpaslíků, sešikovaných kolem stánků vietnamských tržnic. Ovšem s tím, jak dnes tržnice mizejí, vytrácí se z českého pohraničí i trpaslík, tento podivuhodný výtvor německého estetického cítění. Pro jedny je to kýčovitá zvrácenost, pro druhé roztomilá ozdoba, která prý dokáže zútulnit nejbližší okolí. Přitom hranice mezi oběma skupinami nejsou neprostupné. Ostatně já sám jsem toho příkladem. Trpaslíky kupuji a nestydím se za to.
Pocházím ze Sudet, tudíž už jako kluk jsem si ťukal prstem na hlavu, když jsem sledoval v Hrádku nad Nisou německé sousedy, jak si do auta nakládají zahradní trpaslíky s červenými čepicemi, dlouhým bílým fousem a zpravidla ještě nějakým dalším trpasličím atributem. Tu klečel trpaslíkovi u nohou srneček, tu držel v rukou jablíčko nebo slunečnici. Řemeslné provedení bylo chatrné, materiál podivně tvrzený plast a barvy jakoby ledabyle nanesené, tudíž červená čepice barevně zatékala i do bílých vlasů. Inu, byl to trpajzlík ze Sudet, který šel přesto na dračku.
Patří k českému koloritu
