Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

O Rusku jsem neměla nikdy iluze, říká legenda rozhlasu Klusáková. A připravte si kapesníček

Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli nesedím na věčný časy, říká Jana Klusáková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli nesedím na věčný časy, říká Jana Klusáková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Legendární rozhlasová i televizní moderátorka Jana Klusáková byla na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia uvedena do Síně slávy. Díky desítkám let v rozhlase ji zná skoro každý po hlase, v rozhovoru ji poznáte jako rusistku bez iluzí o Rusku, vězenkyni z Ruzyně, tlumočnici v Kremlu, vtipnou vypravěčku, ale také jako mámu dvou synů, hudebního publicisty Pavla a dokumentaristy Víta.

V našem rozhovoru mluvíme třeba

  • o tlumočení prvního rozhovoru Gorbačova s Havlem v Moskvě,
  • o dvouměsíčním věznění, šlapce Alence a dojemném návratu k synovi,
  • o komárech „krakadílech“ a vyjedené vládní restauraci v SSSR,
  • o absenci iluzí o Rusku,
  • o záplatovaném autě Otakara Motejla a jeho poctivosti do morku kostí,
  • o blahodárných účincích stavění se na hlavu.

Na Prix Bohemia jste byla uvedena do Síně slávy. Sláva. Gratuluju. Máte radost?

Moc nevím, co si v té Síni počnu. Ještě bych spíš ráda nějakej ten pátek pracovala…

Ocenění je to symbolické, ale kdybyste si mohla přát dárek, co by to bylo?

Dostala jsem diplom a kytici! Ale ráda bych ještě udělala nějaké politické rozhovory, to by mě bavilo. Dřív jsem je dělávala, ale už mě k nim nepouštějí.

Třeba s budoucím premiérem?

A rovnou v prime timu! Dělávala jsem je „jinak“. Ivan Hoffman dodnes vzpomíná, že jsem se nějakého ministra zeptala, jestli má zahrádku. On prý, že má. Bylo jaro, tak jsem se zeptala, co mu tam zrovna roste, a jeho to úplně rozhodilo. Neměl tušení.

V Rusku to dnes není k životu

Máte vzpomínku na nějaký rozhovor, od kterého jste nic moc nečekala a pak vás radostně překvapil?

Těch bylo! Brzy po převratu jsem dělala sérii rozhovorů s emigranty, kteří přijeli do staré vlasti, srdce a prachy na dlani a my jsme na ně kašlali, byli jsme pyšní jak princové, že prý se tam měli jako prasata v žitě, zatímco my úpěli za vlast! Za Bílou horu…

Naráželi po návratu pořád někde do skla, nikdo od nich nic nechtěl; chtěli nám pomoct, nabídnout, co umí, ale tady se na ně kašlalo. Moc chytrý a fajn lidi to byli. To byla radost, takový rozhovory.

Byl na vás někdo opravdu hnusnej?

Někteří posluchači. Dělávali jsme takzvané kontaktní pořady, lidi volali dotazy a poznámky. To bylo! „Mluvím za všechny posluchače z Vysočiny!“ Stačil jeden magor a rozboural celý pořad.

Omlouvám se za trochu osobnější vstup, ale v létě jste si do studia pozvala šéfredaktora časopisu Vesmír, což je shodou okolností můj muž, a on má od té doby na nočním stolku rozečteného Ivana Bunina. Náhoda? Nemyslím si…

Pokud jsem ho inspirovala k četbě, mám radost. Bunin je skvělej. Ale Sověti umějí být hnusní, příliš dobře je znám. Tak dlouho vychovávali

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Kontext N, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější