Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Západní liberálové dosud tolerovali neliberální metody. Teď se terčem stávají oni sami, což jim otvírá oči – pozdě, ale přece

Než se vůbec můžeme pokusit pochopit názory někoho jiného, musíme rozumět svým vlastním. Foto: Peter Chiykowski
Než se vůbec můžeme pokusit pochopit názory někoho jiného, musíme rozumět svým vlastním. Foto: Peter Chiykowski

Esej Petra Koubského: Nesouhlasím s vaším názorem. A když vám ho zakazují, nehnu pro vás prstem. Když šlo o jejich nepřátele, liberálové za sebe nechávali pracovat neliberální levici. Chtějí-li teď ovšem uhájit svobodu pro sebe, budou ji muset přát v plném rozsahu i těm, které nemají ani trochu rádi.

Americký hudební skladatel Daniel Elder napsal 30. května 2020 na svůj Instagram: „Jen si užijte a podpalte to všechno, vy zaslepenci plní dobrých úmyslů. Já končím.“ Reagoval tím na pokus (bílých) demonstrantů zapálit historickou soudní budovu v Nashvillu v americkém státě Tennessee, kde sám žije. Žhářství bylo součástí vlny protestů následujících po zavraždění George Floyda. Těmito dvěma větami přivolal Elder na svou hlavu nejen hromadné útoky v sociálních médiích, ale také odsudek svého vydavatele, společnosti GIA Publications.

Ta pro něj připravila text veřejné omluvy, kde mimo jiné stálo: „Hluboce se omlouvám za rozhořčení, urážku a škodu způsobenou mým výrokem. Nemohu jej nijak ospravedlnit, (…) proto slibuji, že se budu vzdělávat ve věcech privilegií a nespravedlností. Slibuji, že se budu snažit chápat zkušenost jiných lidí, zejména černé komunity (…).“ Elder odmítl omluvu podepsat, GIA vyřadila jeho hudbu ze svého katalogu a pěvecké sbory po celých USA začaly vyhlašovat bojkot jeho skladeb.

Britský biolog Tim Hunt, nositel Nobelovy ceny, přednášel v roce 2015 v korejském Soulu na konferenci vědeckých novinářů. Ve své přednášce se pokusil o vtip: „Je zvláštní, že jste pozvali přednášet o ženách ve vědě takové šovinistické monstrum jako mne. Řeknu vám o svých potížích s děvčaty (girls). Když je máte v laboratoři, stanou se tři věci: zamilujete se do nich, ona se zamilují do vás, a když je pak kritizujete, pláčou.“ (Je to výrok jako vystřižený z repertoáru jiného velkého vědce a neméně velkého sukničkáře – Richarda Feynmana. Jenže ten zemřel roku 1988 a tehdy to ještě procházelo, byť jen tak tak.) Hunt byl do několika dnů nucen rezignovat na všechny své akademické pozice.

Donald McNeil pracoval v New York Times od roku 1976. Byl jedním z nejlepších amerických vědeckých reportérů. Pak se ukázalo, že v debatě se studenty použil slovo „negr“, když jim vysvětloval, jak u urážek záleží na kontextu. V jeho případě se ukázal opak: na kontextu nezáleželo. Vedení listu ho na základě stížnosti několika účastníků debaty napřed jen pokáralo, ale v únoru 2021 vyhovělo petici svých zaměstnanců požadujících McNeilův odchod. Nepomohla mu ani veřejná omluva. Celou aféru se pokusil (až příliš) zevrubně vysvětlit, ale to už celkem nikoho nezajímalo. Jeho kariéra skončila.

James Bennet vedl v tomtéž deníku rubriku komentářů. K rezignaci byl přinucen poté, co odsouhlasil otištění externího příspěvku (op-ed) republikánského senátora Toma Cottona. Příspěvek se jmenoval „Pošlete tam vojáky“ a doporučoval potlačit silou nepokoje, jež v amerických městech propukly po zavraždění George Floyda policií. Schéma bylo v zásadě stejné jako v McNeilově případě: Bennet přišel o místo kvůli nátlaku svých kolegů na vedení listu. Ani jemu nepomohla důkladná sebekritika.

Podobný příběh zažil Ian Buruma, spisovatel a profesor historie. Ztratil pozici editora New York Review of Books, protože nechal otisknout esej, jejíž autor byl předtím obviněn ze sexuálního násilí vůči několika ženám. Před soudem případ neobstál, špatná pověst podezřelého však stačila na to, aby Buruma přišel o velmi prestižní post.

Tehdejší ředitelku Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeovou pozvala přednášet Smith College v Massachusetts (velmi elitní vzdělávací instituce pro ženy, která spojuje rozsah střední a vysoké školy; vyšší stupeň je dnes koedukovaný, středoškolský ne, ale od roku 2015 přijímá trans osoby). Studentky a studenti zorganizovali kampaň a její přednášku znemožnili se zdůvodněním, že jde o zastánkyni „imperialistického a patriarchálního systému“. Mimo jiné tím zpopularizovali nové anglické sloveso uninvite, „odpozvat“. Tento jev je nyní na amerických univerzitách běžný, odpozvání postihlo například Bushovu ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou či somálsko-nizozemskou feministickou aktivistku Ayaan Hirsi Aliovou (tu proto, že nazvala islám „destruktivním nihilistickým kultem smrti“).

Případ Joan Rowlingové, autorky Harryho Pottera, je dobře známý. Na Twitteru se vysmála slovnímu spojení „lidé, kteří menstruují“: „Jsem si jistá, že pro ně dřív bývalo nějaké slovo. Pomozte mi. Žahny? Žině? Ženěny?“ To jí vyneslo obvinění z necitlivosti k trans osobám a smršť spílání v sociálních médiích – nejen od trans komunity, ale hlavně od jejích fanoušků, mladých lidí, kteří vyrostli s jejími knihami a cítili se zraněni nenávistí, která podle jejich názoru z autorčiných slov čiší. Od Rowlingové se mimo jiné veřejně distancovali herci Daniel Radcliffe a Emma Watsonová, představitelé Harryho a Hermiony z filmů natočených podle knižní série.

A aspoň jeden domácí příklad: mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig přišel o místo vzápětí poté, co na Facebooku komentoval fotografii lidí koupajících se v kašně u brněnského Janáčkova divadla slovy: „Cikórky, samý cikórky.“ Bránil se, že jde o slangový výraz, který se v Brně nevnímá rasisticky.

Vadí vám tyto příběhy, nebo ve vás vzbuzují souhlas? Vidíte mezi nimi významné rozdíly, nebo je všechny házíte do jednoho pytle? Na čí straně byste stáli, kdyby se něco podobného dělo ve vašem okolí?

Je celkem jedno, jak zní vaše odpovědi. Podstatné jsou jiné dvě věci:

Česko, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější