Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak chutná noc

„Dnes už klasickou politickou noc může taky zdárně suplovat i záplava temných fake news a hoaxů, ta informační noc...“ Foto: Ryan Hutton, Unsplash
„Dnes už klasickou politickou noc může taky zdárně suplovat i záplava temných fake news a hoaxů, ta informační noc…“ Foto: Ryan Hutton, Unsplash

Fejeton spisovatele Jiřího Kratochvila.

Takže jak chutná? Děkujem za optání, chutná, ale jak kde a jak komu. Není pochyb, že básníkům noc přímo šmakuje. Jeden z největších slovenských básníků Ivan Krasko si dal noc, spolu se samotou, do názvu své nejkrásnější knížky: Nox et solitudo. A poezie jednoho z největších českých básníků Vladimíra Holana je doslova křtěná nocí. Noc byla jeho důvěrnou přítelkyní či snad rodnou sestrou.

A Básně noci jsou zas tím nejlepším, co kdy Vítězslav Nezval napsal. A samozřejmě Karel Hynek Mácha: „Temná noci! Jasná noci! Obě k žalu mne budíte.“ A tak bychom mohli pokračovat. V básních se může klidně stát, že noc tam rozprostře svá křídla, aspoň u špatných básníků, zatímco v životě nás noc může taky zle zaskočit. Například když přespíme návštěvou v cizím domě, kde je v noci tma jak v pytli, a náš močový měchýř tam potmě zoufale hledá „telefonní budku“.

Ale dříve se taky stávalo, že jste v noci mohli potkat ponocného nebo i nočňátko. No, ponocným už nejspíš odzvonilo – či spíš odtroubilo. Ale já si ho ještě pamatuju ze svého dětství v malé obci Lukovany, kde ještě rohatý ponocný, chci říct ponocný opatřený lesním rohem, každou noc neúnavně obcházel. Ale většina z nás zná ponocného, i s tím neodmyslitelným rohem, už jen z Ladova obrázku.

Ach, nočňátko. I Slovník spisovného jazyka českého chová ve svých útrobách to přepůvabné slovo, a sice jako „nevěstku v noci se potulující“. A já nevím, jestli už nočňátkám taky neodzvonilo či neodtroubilo, nebo jestli rohatá nočňátka, totiž dvourohá nočňátka, chodí už jen tam, kam čert nemůže.

Však nejprotivnější a nejodpornější chuť noci jsem poznal na vojně, a to na noční strážní službě na muničáku. Všichni, kdo ještě pamatují Československou lidovou armádu – to odporné monstrum věznící po dva roky mladé lidi v nejohavnějším společenství, jemuž vládli často i sadističtí psychopati –, vědí, že právě při nočních strážních službách na muničácích docházelo k sebevraždám.

Spisovatel Alois Jirásek pojmenoval svůj román o rekatolizaci v našich zemích a českém baroku Temno. Ale stejně tak ho mohl nazvat Noc. Jenže tuším, že k noci měl přátelštější vztah, vždyť jeho bichloidní romány by nevznikly, nebýt nadstavovaných nočních směn. Spisovatel Ladislav Mňačko pojmenoval svůj román o politické noci Jak chutná moc. Je to zároveň příběh mocichtivosti a obrazně řečeno i nocichtivosti, protože právě politická moc a mocichtivost potřebují zastřít skutečnost jen obtížně proniknutelnou temnotou. Přičemž dnes už klasickou politickou noc může taky zdárně suplovat i záplava temných fake news a hoaxů, ta informační noc.

Ale všechno zlé může být někdy k něčemu dobré. Například zakázaní spisovatelé, kteří v politické noci končili ve fabrikách, se tak mohli „umazat od života“, řečeno s Bohumilem Hrabalem. Což někdy nebylo k zahození, viz kouzelnou povídku Jarmilka. Ale na druhé straně, mnoho zakázaných končilo v kriminálech a pracovních táborech nebo v emigraci.

Ale jsou tací, kdo mají noc jako svůj domov. Slepci. Vladimir Nabokov napsal v románě Smích ve tmě sugestivní a takřka klinickou studii slepectví, i když nikoli v klinickém prostředí, ale zato ve společenství s další Nabokovovou femme fatale. Stojí za přečtení. Ale to jsme zas v literatuře, a přitom znám skutečný slepecký příběh. Můj dědeček mi vyprávěl o svém strýci, slepém od narození. Radiotelegrafista, i když naštěstí nikoli na Titaniku. Nevlastnil zrak, tu královnu smyslů, ale ostatní smysly se mu to kamarádsky snažily vykompenzovat. Tak například „slyšel to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši“, řečeno s Jaroslavem Seifertem. Však cítil i vůni jablka rozkrojeného ve vedlejší místnosti. A kromě toho měl zvláštní dar, totiž talent, o jakém se nikomu z nás ani nesnilo. A pomocí tohoto talentu dokázal… ale dost, to už je na román, nikoli na fejeton. Takže tady končím. A přeji dobrou noc.

Autor je romanopisec, esejista, dramatik. Držitel mnoha literárních cen včetně Ceny Toma Stopparda (1991), Ceny Egona Hostovského (1996), Ceny Karla Čapka (1998) a Ceny Jaroslava Seiferta (1999). Jeho knihy vyšly v mnoha zahraničních překladech, mimo jiné ve španělštině, francouzštině, němčině, bulharštině či maďarštině.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Fejeton

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější