Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nemocniční den v poklusu: „Prostě padáš na hubu a jsi jednou nohou v kriminále“

Jak den co den tvrdě pracovat a nevyhořet? Ilustrační foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Jak den co den tvrdě pracovat a nevyhořet? Ilustrační foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pacienti se občas bojí poprosit o pomoc, aby nedostali vyhubováno. Zdravotní sestry a sanitáři nevědí, kam dřív skočit. Jak se v praxi projevuje nedostatek personálu, ukazuje reportáž Deníku N z malé nemocnice ve středočeském Městci Králové.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V reportáži se mimo jiné dočtete:

  • Jak vypadá běžný den na oddělení následné péče v malé nemocnici?
  • Jak se na péči podepisuje, že je málo sester, a proč jsou vyhořelé?
  • Proč pacienti většinou neprotestují?

V půl šesté ráno ztichne motor Blančiny modré fabie u zídky v areálu nemocnice. Venku je ještě tma. Do úplného ticha se ozve zabouchnutí dveří, chůze po štěrku a chrastění klíčů v zámku. V šatně se třiačtyřicetiletá zdravotní sestra převlékne do bílých šatů a jde potemnělou chodbou s oprýskanými dlaždicemi na své pracoviště.

Na jednom z oddělení následné péče v Městci Králové už nikdo nespí. Bakelitovými vypínači ještě nikdo neotočil, lidské siluety převalující se na posteli odhaluje jen světlo z pouličních lamp. Z jednoho pokoje se ozývá hlasitý nářek, který všechny vzbudil.

Sestry, které měly noční směnu, se chystají k předání služby. Blanka si vyslechne, co se v noci stalo, a jde si uvařit kafe. Jinak se nic neděje.

Po chvíli se na chodbě rozsvítí. Budíček. Sedmapadesátiletá ošetřovatelka Zdena zapne rádio a vejde do pokoje, odkud se každý den ozývá nářek sedmdesátileté pacientky, který zní člověku v hlavě ještě dlouho poté, co po směně opustí areál nemocnice.

Další dvanáctihodinová směna začíná. Foto: Barbora Šturmová

Sestry se sanitářem seřazují pacienty před koupelnu. Lidé sedí v řadě na vozících. Muži mají jen pleny, ženám tělo zakrývá prostěradlo. Jednoho pacienta si vezmou do koupelny, umyjí ho a odvezou na pokoj. „Další, prosím.“ Tento výjev připomíná spíše automatizovanou práci ve fabrice za pásem, jen se místo zboží pracuje s lidmi.

Mezitím přinesla pracovnice koš s pečivem a kakaem, ale vykoupat všech třicet pacientů trvá, proto bude snídaně až v osm.

Všechno jede podle zaběhnutého systému. „Teď tu máme docela fajn lidi, celkem to jde. Jen ta paní z jedničky pořád volá mámu,“ vypráví starostlivě Blanka, zatímco maže rohlík meruňkovou marmeládou. „Ale vždycky když u ní někdo z nás je, nekřičí,“ dodává žena s dlouhými hnědými vlasy sepnutými do culíku.

Popadne vozík a jede rozvážet snídaně. Zastaví se u každého pokoje a popřeje dobrou chuť. Pak jde nakrmit ty, kteří to sami nezvládnou.

Pacienti jsou zachumlaní pod dekou v křeslech u stolků. Většina už snídani dojedla. „Prosím vás, mohla byste mi zavolat někoho, kdo by mě dovezl na záchod?“ ptá se žena kolem sedmdesáti s velkýma modrýma očima a smetává ze stolku drobky od snídaně.

Přání se jí vyplní až za půl hodiny, protože sanitář

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

TOP

Zdravotnictví

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější