Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Zeman je chodící plivající zlo, jeho druhé zvolení jsem obrečela, říká Peroutkova pravnučka, fotografka Jungrová

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pravnučka Ferdinanda Peroutky Alžběta Jungrová je jednou z nejlepších českých dokumentárních fotografek. Nechávala se v kufru auta převážet přes nebezpečná území, oslnila prestižní londýnskou galerii svým uměním a pevně stojí po boku své mámy, která se s prezidentem soudí kvůli Peroutkovu článku, jenž se nikdy nenašel.

Svého času jste byla jediná česká fotografka, která sama jezdila do krizových oblastí dokumentovat dění. Proč to skončilo?

Devět let je dlouhá doba a ta práce je fyzicky i psychicky strašně náročná. Navíc nemáte šanci vést normální život. Jezdila jsem do světa, který je vykolejený z naší reality. Pak jsem se vracela zpátky, kde jsem se snažila zas zapadnout, a hned jsem zase odjížděla. Nemáte žádný osobní život. I když se snažíte, nikdy to nefunguje. Vidíte věci, o kterých jste nikdy nepředpokládala, že je uvidíte. Můžete být sebesilnější, ty věci vás prostě zasáhnou a vaši psychiku změní.

Je to tedy těžší psychicky?

Pro mě určitě psychicky. Fyzicky člověk zvládne hrozně moc. Víc než si myslí. Lidské tělo dokáže skoro cokoli. Ale ten psychický dopad je tvrdý. I když si třeba myslíte, že některé věci dobře zvládáte, po letech vám dojde, že ne. Někdo se hroutí hned na místě, jiný postupně později. A další důvod, proč jsem skončila – s věkem se zkrátka začnete bát. Když to začnete dělat v sedmadvaceti, věci nedomýšlíte a jdete do všeho po hlavě. Čím jsem byla starší, tím víc mi docházelo, co se mohlo stát.

Nad jakou konkrétní situací vám dnes zůstává rozum stát? Kdy vám šlo o život a bylo to zbytečné riskování?

Určitě to byly drogy na afghánsko-pákistánské hranici. Nad tím zpětně kroutím hlavou. Jsem tvrdohlavá, jsem Beran. Když se rozhodnu, že něco udělám, klidně si rozbiju hlavu stopadesátkrát a vždycky se zvednu, že to dám. Zbytečné to nebylo, protože ta story byla jedna z nejsilnějších věcí, co jsem nafotila. Ale vážně to byla čistá blbost. Byla jsem dítě, nic jsem nevěděla, nic mi nedocházelo. Tenkrát jsem projela v kufru přes hranice, a kdyby mě někdo zastřelil, tak se to nikdy nikdo nedozví. Ale já jsem byla už rozhodnutá, že to téma prostě chci. Samozřejmě, když tam pak sedíte a kolem vás jsou chlápci se samopaly, dojde vám, že jste zřejmě idiot. Ale už jste tam. Riskovala jsem. Ale riskovala jsem svůj život. Takových situací bylo víc, ale tohle bylo vážně na hraně. Postupem času jsem samozřejmě zjistila, že se ty věci dělají jinak. Že potřebuju někoho na místě, fixera. Tohle byl ale začátek, kdy jsem měla pocit, že vše dokážu sama.

Byly pro vás ty začátky v něčem nejlepší?

Ne. S tím jištěním je to samozřejmě jednodušší. Týden jsem chodila po Péšávaru a ptala se: „Dobrý den, prosím vás, nevíte, jak bych se dostala na kmenový území?“ To není velká zábava.

Ale zní to dost komicky.

To jo. Hlavně si museli myslet: Co je to za krávu? Tady prostě chodí holka s kšiltovkou na hlavě a cigárem v místě, kde chodí ženy v burkách. Je ale pravda, že štěstí pro takové „blbce“, jako jsem já, funguje spolehlivě. Spoustě lidí, kteří se se mnou na té ulici bavili, ani nedošlo, že jsem ženská. Pro ně ženská s kšiltovkou na hlavě a cigaretou je něco tak nereálného, že až po deseti minutách pochopili, že nejsem chlap. Ano, štěstí jsem měla. Ale tohle štěstí je vyčerpatelné a s každou další cestou jsem si říkala, že jednoho dne takové štěstí prostě nemusím mít.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Co byla poslední cesta?

Etiopie a Súdán. Ale nebyla ta právě tahle cesta, která byla rozhodující. Už poslední dva roky jsem si říkala, že skončím. Začala jsem se 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější