Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Až do teď nám prý zamlčovali „ty pravé“ dějiny hudby

Foto: Daniel Schludi
Foto: Daniel Schludi

Při zaslechnutí spojení „dějiny hudby“ se možná některým vybaví povinné školní návštěvy koncertů, které už kvůli oné povinnosti nebyly vždy záživné. Nebo hodiny hudební výchovy, které se v těch smutnějších případech smrskly na výčet děl daného autora, takže se pak mohly proměnit ve cvičení v mnemotechnice (například názvy oper Bedřicha Smetany shrnuje známé „Braprodali dvě hutačervi“). Poněkud nekonvenčně se ovšem celé téma rozhodl pojmout americký hudební historik a kritik Ted Gioia ve své nové knize s příznačným názvem Hudba: Podvratné dějiny. Vlastně v ní ani příliš nezkoumá, jak se vyvíjela hudba samotná, ale spíše v jakém společenském kontextu v různých dobách fungovala a jaké funkce plnila.

Gioia kritizuje současnou praxi, kdy je prý hudba připravena o svoji životnost, a někdy se z ní dokonce i u dospělých stává nepříjemná rutina: „Tak jako chodíte k zubaři, aby se vám postaral o chrup, jdete svědomitě na symfonii, abyste si oprášili kulturní kredit. Až se příště vydáte do koncertní síně, schválně se podívejte kolem sebe a spočítejte, kolik lidí tam na svých draze zaplacených sedadlech podřimuje.“

Místo toho autor zdůrazňuje její takřka revoluční potenciál. Vidí v ní totiž především „zdroj kreativity, destrukce a transformace“. Hudba podle něj dovede „svrhnout etablované mocenské struktury, zpochybnit všeobecně přijímaná pravidla“ a podkopat otřepané konvence, případně i prosadit nové.

Tvorba skladatelů a umělců proto není jen soundtrack na pozadí života, má naopak potenciál měnit společenské a kulturní proudy, o nichž bychom si mohli myslet, že tlak něčeho tak „prchavého a nehmatatelného“, jako je třeba píseň, bez potíží ustojí. Působí to skoro jako kouzlo a možná to kouzlo opravdu je.

Gioia přitom nepopírá

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura faktu

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější