Až do teď nám prý zamlčovali „ty pravé“ dějiny hudby

Při zaslechnutí spojení „dějiny hudby“ se možná některým vybaví povinné školní návštěvy koncertů, které už kvůli oné povinnosti nebyly vždy záživné. Nebo hodiny hudební výchovy, které se v těch smutnějších případech smrskly na výčet děl daného autora, takže se pak mohly proměnit ve cvičení v mnemotechnice (například názvy oper Bedřicha Smetany shrnuje známé „Braprodali dvě hutačervi“). Poněkud nekonvenčně se ovšem celé téma rozhodl pojmout americký hudební historik a kritik Ted Gioia ve své nové knize s příznačným názvem Hudba: Podvratné dějiny. Vlastně v ní ani příliš nezkoumá, jak se vyvíjela hudba samotná, ale spíše v jakém společenském kontextu v různých dobách fungovala a jaké funkce plnila.
Gioia kritizuje současnou praxi, kdy je prý hudba připravena o svoji životnost, a někdy se z ní dokonce i u dospělých stává nepříjemná rutina: „Tak jako chodíte k zubaři, aby se vám postaral o chrup, jdete svědomitě na symfonii, abyste si oprášili kulturní kredit. Až se příště vydáte do koncertní síně, schválně se podívejte kolem sebe a spočítejte, kolik lidí tam na svých draze zaplacených sedadlech podřimuje.“

Místo toho autor zdůrazňuje její takřka revoluční potenciál. Vidí v ní totiž především „zdroj kreativity, destrukce a transformace“. Hudba podle něj dovede „svrhnout etablované mocenské struktury, zpochybnit všeobecně přijímaná pravidla“ a podkopat otřepané konvence, případně i prosadit nové.
Tvorba skladatelů a umělců proto není jen soundtrack na pozadí života, má naopak potenciál měnit společenské a kulturní proudy, o nichž bychom si mohli myslet, že tlak něčeho tak „prchavého a nehmatatelného“, jako je třeba píseň, bez potíží ustojí. Působí to skoro jako kouzlo a možná to kouzlo opravdu je.
Gioia přitom nepopírá