Uklidit po Babišovi nebude jednoduché, koalice však má předpoklady vládnout dobře

Přes noc trochu mrzlo a jiskřivé, slunečné ráno ukázalo svět znovu v ostrých konturách a bez příkras. Včerejší vítězství najednou již nevypadalo tak triumfální a jednoznačné, a už vůbec neskýtalo záruku světlé budoucnosti. Při pomyšlení na to, kolik nepravděpodobných věcí se muselo stát najednou, aby k vítězství vůbec došlo, běží mráz po zádech. Stačilo o patnáct tisíc víc hlasů pro Přísahu Roberta Šlachty či sociální demokraty a Babiš by měl cestu k setrvání u moci otevřenou.

Měli bychom být málem vděční Volnému bloku nejnadějnějšího českého fašisty, že odebral více než sedmdesát tisíc hlasů nedostatečně radikálnímu Tomiu Okamurovi. A měli bychom děkovat stratégům Babišovy kampaně, kteří identifikovali Piráty jako hlavní volební nebezpečí a nezachytili uměřený, nehysterický, ale koncepční a důsledný nástup koalice Spolu. A zaplaťpánbůh za počasí, které přivedlo k urnám i ty, kdo by se jinak choulili doma. Taková shoda příznivých okolností se objeví jednou za tisíc let a obyčejně věští narození proroka, anebo konec světa.

Řeč čísel je ale neúprosná. Obě koalice dohromady získaly zhruba 2 350 000 hlasů, tedy bezmála 44 % platných odevzdaných hlasů a něco přes 28 % hlasů všech oprávněných voličů. V českých volbách je to ve většině případů včetně tohoto dost na mandát k vládnutí. Ale ke změně, v jejímž jménu vítězná koalice kandidovala, bude zapotřebí ještě více energie, schopností a vytrvalosti než k volebnímu vítězství.

V první řadě čeká budoucí vládní partnery nelehká diskuse o programových prioritách, vyžadující nejen schopnost kompromisu, ale také tvořivé, pozitivní myšlení. Udržovací strategie nepřipadá v úvahu. Dosavadní vládě se podařilo rozvrátit systém veřejných financí a uvázat se k mandatorním výdajům, které mohou v nedlouhé době proměnit stále ještě přijatelné zadlužení státu v mlýnský kámen, který nás stáhne ke dnu.

Před námi stojí obří úkol uskutečnit Zelenou dohodu pro Evropu. Jeho součástí bude i nutnost zajistit energetické potřeby země do budoucna, zásadně změnit současné technologie a přitom nezničit průmyslovou základnu, o kterou se opírá dosavadní hospodářský růst. Akcenty jednotlivých stran zde budou různé, ale pochopení, že se z tohoto úkolu žádným chytračením nemůžeme vyvléct, bude společné.

Přečtěte si také

O co teď hrají hlavní aktéři voleb: neztratit tvář, zůstat v čele strany, získat zklamané voliče

Žádný z výše zmíněných dlouhodobých cílů není dosažitelný bez zásadní proměny našeho vzdělávacího systému, jenž v mnoha ohledech zůstává poplatný minulosti, kterou jsme v jiných oblastech dávno překonali. Je nadějné, že vládu zřejmě povede někdejší ministr školství a zkušený akademický funkcionář a vědec a že podporu vzdělání mají v programu všechny strany budoucí koalice.

Ale ani ta nejlépe koncipovaná reforma vzdělání nebude možná bez mnohamiliardových investic. Vláda, která se bude současně snažit o zbrzdění zadlužování státu, zde bude stát před obtížným, téměř neřešitelným dilematem. Předtím, než začne uvažovat o dalším prohloubení dluhu či o zkasírování občanů v podobě vyšších daní, by měla hledat výdajové rezervy a snížit náklady na provoz státu jeho účelnou a provázanou digitalizací. Právě tady mohou Piráti přispět možná nejvíc.

Získat zpět důvěru Evropy

Nalezení konsenzu v oblasti zahraniční politiky bude hledáním průsečíku mezi trochu odlišnými perspektivami, ale nemělo by být těžké. V krátkodobé perspektivě budeme muset zajistit předsednictví Evropské unie v druhém pololetí 2022. Doufejme, že díky celkem pohodlné většině tentokrát vláda nepadne v jeho polovině.

Odvržení hradní optiky všech azimutů s nadbíháním autoritářským a diktátorským režimům se jeví jako jasná věc. Posílení naší pozice v Evropské unii vyžadující jasné přihlášení k evropské integraci jako jedné z našich zahraničněpolitických konstant bude bez problémů. Jemnější navigaci si bude vyžadovat hledání nové pozice ve středoevropském prostoru. Nicméně vláda by měla umět potvrdit dlouhodobý význam regionální spolupráce ve formátu V4 a dalších a současně si zachovat distanci od Orbánových snah o korporativistický stát s nacionální ideologií či Kaczyńského snah o nacionální etatismus.

Získá-li Česká republika znovu důvěru Bruselu, ocitne se i vzhledem ke stranickým vazbám některých vládních stran v dobré pozici moderovat ku prospěchu věci rozpory mezi Bruselem, Budapeští a Varšavou, zejména během českého předsednictví.

Přečtěte si také

Vítejte v konzervativnějším Česku. Řešení klimatické krize a manželství pro všechny si nejspíše zase počkají

Očekávané složení nové vlády slibuje zvlášť dobré předpoklady pro obnovu zahraničněpolitické stability na půdorysu osvědčené trojnožky základních priorit. Žádná ze stran, které ji budou tvořit, neodmítá naši sounáležitost s Evropskou unií a žádná se nestaví proti zakotvení naší bezpečnosti v Severoatlantické alianci. Jemné rozdíly mezi stranami ve váze, kterou přičítají jedné či druhé z těchto priorit, jim pravděpodobně zabrání v nepředložených experimentech.

Rýsující se globální výzvy a problémy, které si někdy ve střední Evropě neuvědomujeme v jejich naléhavosti, budou vyžadovat společný a koordinovaný postup obou mezinárodních uskupení a spojenců na obou březích Atlantiku. Jako sebevědomí spojenci bychom se měli být schopni postavit i pokusům o zpochybňování této politicko-bezpečnostní architektury, ať už pocházejí z Bruselu, z Washingtonu, či odjinud.

Třetím pilířem naší zahraniční politiky je podpora demokracie a lidských práv všude na světě a ochota pro ni konkrétně něco dělat i za cenu, že se to někomu nebude líbit. Není třeba pochybovat o tom, že se k tomuto dědictví Václava Havla nová vláda přihlásí. Posledních třicet let ukázalo, že taková politika nám získává respekt, důvěru a nové přátele, na rozdíl od pochlebování diktátorům v naději, že u nás utratí nějaký ten jüan.

Nerozeštvávat, ale také nezapomenout

Čeká nás ale také nový díl seriálu „Vyrovnání se s minulostí“. Je dobře, že Petr Fiala hned po ohlášení volebních výsledků vyzval k ukončení politiky, která rozeštvává společnost, a k obnově společenského konsenzu. To ale neznamená, že máme nebo můžeme zapomenout na to, co se zde dělo posledních osm let. Vyrovnání se s touto minulostí není věcí touhy po pomstě či pronásledování viníků, ale daleko důležitější záležitostí obnovy právního státu a společenské spravedlnosti.

Samostatnou úlohu zde sehrají rozklíčování a důsledný popis finančních toků a jejich příjemců během dvou let covidové krize. Přístup „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“ je možná pohodlnější, ale současně pomůže udržet korupční a klientelistické praktiky současné mocenské garnitury do budoucna. Nízká míra důvěry občanů v politiku a v politiky je evergreenem průzkumů veřejného mínění už celou řadu let. Příští vláda by těžko mohla dosáhnout většího úspěchu, než kdyby se jí podařilo tuto důvěru občanům vrátit.

Základním pilířem právního státu je jeho základní zákon, tedy ústava. Parlament s jasnou provládní většinou v obou komorách bude v daleko silnějším postavení vůči pokusům hlavy státu či některých exekutivních orgánů pohrdat jejím duchem pod záminkou chybějících taxativních nebo časových vymezení povinností, jejichž plnění ústava exekutivním činitelům ukládá. Pokud se v Poslanecké sněmovně vytvoří i byť omezený prostor pro spolupráci s opozicí v jednotlivých případech, bude mít Parlament možnost učinit i některé potřebné ústavní změny.

Přečtěte si také

Konečně z Česka přichází naděje pro střední Evropu

Například přesněji vymezit pravomoci prezidenta, odlišně upravit podmínky, za kterých Parlament vyslovuje či nevyslovuje souhlas s vysláním vojenských jednotek mimo území České republiky na rozdíl od souhlasu s pobytem cizích jednotek na našem území, atd. Změnu by si zasloužila i nesmyslně složitá a zdlouhavá úprava procesu ustavení nového Parlamentu a hledání vlády, která by získala jeho důvěru. Ve Spojeném království jmenuje královna nového premiéra den po volbách. My bychom vzali zavděk i týdnem.

Volební období Parlamentu a vlády, která z něj vychází, je podle ústavy čtyřleté. V reálném životě, kdy prvních šest měsíců zabere složitá choreografie pověřování, ustavování, svolávání, přípravy programového prohlášení a vyjadřování důvěry a posledních šest měsíců brutální volební kampaň, během níž padají pod stůl stovky pracně připravovaných zákonů, je období pro práci ústavních orgánů vlastně tříleté, zatímco požitky, které z něj plynou, trvají plné čtyři roky.

Jsme tak bohatá země, abychom si mohli dovolit vyhodit čtvrtinu času oknem? Technické fungování státu se během koronavirové krize projevilo jako jedna z našich nejvážnějších slabin. Celá řada zemí se v důsledku zkušeností s covidem či přírodními nebo bezpečnostními katastrofami zabývá zvyšováním odolnosti státu vůči mimořádným situacím. I to je úkol, který si vyžaduje naléhavé pozornosti a k jehož splnění má příští vláda docela dobré předpoklady.

Aniž si to ještě plně uvědomujeme, prošli jsme ničivou vichřicí, která zasáhla všechny oblasti politického, hospodářského a společenského života. To, co nás čeká, není dílo růstu, ale dílo obnovy. Mělo by začít hned zítra.

Autor je psycholog, publicista, bývalý politik a diplomat, nyní působí jako výkonný ředitel Knihovny Václava Havla. V letech 1992–1997 byl velvyslancem ČSFR a ČR ve Spojených státech, v letech 2009–2015 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.