Máme radost. Ale voliči KSČM ani komunisté z administrativy nezmizeli, vzkazují Zdena a Josef Mašínovi
Z rodin, jejichž osudy ve 20. století zasáhla nacistická a později komunistická perzekuce, patří k nejznámějším příbuzní válečného hrdiny z odboje Josefa Mašína. Dcera Zdena Mašínová žije v Olomouci a opravuje rodný dům svého otce v Lošanech na Kolínsku, v němž má vzniknout muzeum. Syn Josef Mašín působí ve Spojených státech a aktivně podniká. Tuzemské sněmovní volby pozorně sledovali.
Nacisty zavražděný bojovník Josef Mašín měl tři děti, nejstarší syn Ctirad zemřel v roce 2011 v USA, kde žil.
Druhého syna, téměř devadesátiletého Josefa Mašína volby zastihly na pracovní cestě po Evropě, projel Německo, Nizozemsko i Anglii. „V Německu jsme také byli ve Waldowě, protože o nás zase chtějí natáčet film, tak jsem jim tam chtěl ukázat, jak se to odehrávalo,“ připomíná přechod skupiny bratrů Mašínových do Západního Berlína v roce 1953. U východoněmeckého Waldowa tehdy unikli z obklíčení 1200 policistů a vojáků.
V první reakci na pád komunistů pod hranici pěti procent a jejich konec ve vysoké politice mluví spíš opatrně. „Díval jsem se na výsledky občas, myslím, že ti komoušové mají jen tři procenta. Jenže oni a jejich následovníci nezmizeli ze světa, byli u minulých voleb, jsou v administrativě. Ještě nedávno měli 14 procent ve volbách,“ připomíná rok 2013.
„Rozhodně to ale je lepší krok do budoucnosti,“ dodává Mašín.
Kolem Mašínových, kterým otec na slavném motáku z pankrácké věznice zanechal vzkaz, aby „nikdy nebyli otroky“, po komunistickém převratu v roce 1948 vznikla protirežimní skupina. Při své činnosti sáhli ke zbraním, zůstali za nimi dva mrtví příslušníci Sboru národní bezpečnosti, zastřelený ozbrojený pokladník a později i tři mrtví východoněmečtí policisté.
Josef a Ctirad Mašínové se v roce 1953 se třemi spolubojovníky vydali do Západního Berlína. Zbyňka Janatu a Václava Švédu komunistické bezpečnostní složky zadržely, oba bratři spolu se zraněným Milanem Paumerem v jedné z nejpozoruhodnějších honiček studené války unikli drtivé přesile.
Činy skupiny vnímá část veřejnosti kriticky, někteří lidé její členy označují za vrahy, podle jiných by měli dostat vyznamenání. Mašínové vždy zdůrazňovali, že se necítili být hrdiny, ale že svůj odboj vnímali jako povinnost a že jej bez zbraní proti komunistům terorizujícím Československo vést nemohli.
Čeho bylo moc, toho bylo příliš
Zdena Mašínová se s bratrem ve světonázoru shoduje. Na sledování sčítání měla více času, a zatímco docházely poslední hlasy, mluvila o něco optimističtějším tónem.
„Jsem přímo radostná. Já tomu nemohu
