Čeští vědci pročesávají houštiny rakoviny. Zkoumají i přátelskou molekulu, ze které se může stát zabiják
Je jich několik desítek a stojí proti tisícům molekul. Čeští vědci se snaží poznat ekosystém, který kolem sebe tvoří nádorové buňky.
Na monitoru profesora Smetany se na dvanácti různých snímcích rozvíjejí tenké zelené čáry. Někde jsou poskládané nahusto, jinde mezi ně prorážejí červené body a připomínají mořské řasy nebo lesní mechy. Ve skutečnosti ale obrázky, které má Karel Smetana před sebou, zachycují něco mnohem menšího – buněčné kultury. Spolu se zhruba pěti desítkami kolegů pročesává zelené houštiny nádorových tkání a s trpělivostí objevitele pozoruje, co kolem sebe uvidí.
Vědci už léta vědí, že nádorové buňky neleží v těle osamoceně, ale velice živě komunikují a navzájem se ovlivňují. „Zmutovaná nádorová buňka je na tom vlastně špatně, a ačkoliv to vypadá paradoxně, je daleko méně odolná než zdravá buňka. Zato produkuje ohromné množství nejrůznějších molekul a má schopnost přesvědčit své okolí, aby jí pomohlo,“ vysvětluje Smetana v knihovně Anatomického ústavu 1. Lékařské fakulty UK, který vede.
Mikroprostředí nádoru je podle odborníků podobné chronické ráně a lidské tělo na něj reaguje tak, jak umí – snaží se rychle podporovat růst tkáně, aby ránu zavřelo a zabránilo infekci. Jenže tyto látky podporují také růst tumoru a nádor si časem pro svou existenci vytvoří cosi, co Smetana označuje jako „kolébku“ pro jeho růst.
Je to ovšem extrémně zjednodušený popis. Procesy, jež kolem nádorů probíhají, jsou mnohem komplexnější a svou vzájemnou provázaností a závislostí opravdu vytvářejí ekosystém podobný tomu, který člověk najde ve volné přírodě.
Nasadíte do něj predátora, abyste se zbavili škůdce, a on nadělá zcela jiné škody. Vezmete mu potravu a opět se stane cosi jiného. Kombinací činů a jejich možných důsledků jsou tisíce.
