Seriál Ochránce odhaluje systémové ruiny nejen českého školství
Čeští filmoví kritici si rádi pokládají otázku: může být český film nebo seriál opravdu dobrý? Umožňují mu to produkční zázemí a cílový divák? Nezřídka si odpovídají takto: brzdou jakékoliv kvalitní produkce je zatuhlý systém nebo zpomalený a nenáročný divák; jako by dobré věci nebylo dělat jak, a dokonce ani pro koho. Seriál Ochránce producenta Michala Reitlera, který každou neděli vysílá Česká televize, dost možná ukazuje způsob, jakým se vymanit ze zmíněné kvalitativní krize.
Tvůrci Ochránce neudělali obvyklou chybu, které se nevyhnuli tvůrci jiných tuzemských děl; nechytili se do pasti modelů, které v podmínkách, v nichž pracují, mohli naplnit jen těžko. Ochránce je naopak silný v tom, že pokládá pouze takové otázky, na které dokáže ve svých skromných podmínkách uspokojivě odpovědět. Podstatné přitom je, že problémy, které seriál sleduje, patří k těm vůbec nejtíživějším a nejaktuálnějším, přitom doposud nekladeným a nereflektovaným.
Jednotlivé – hodinu dlouhé – epizody tematizují problém odpovědnosti individua v rámci systému. Ochránce jako by odhaloval, že čím horší jsou základy systému, tím lépe se v něm vede těm, kteří nejsou ochotni nebo schopni za své jednaní nést odpovědnost. Problém má ovšem také druhou stranu: systém je rovněž nevstřícný k jednotlivcům, jejichž cílem je chovat se odpovědně a nacházet řešení vyvstávajících překážek. Topí se v něm úplně všichni. Kromě těch, kdo se rozhodli na krizi profitovat. Především na ty Ochránce upozorňuje.
Seriál se zabývá školstvím, tedy systémem, jehož problémy jsou v rámci české společnosti dlouhodobě neřešené, přehlížené nebo v nejlepším odsouvané. Aby však nedošlo k mýlce: seriál
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
