„Zvuk civilizace a bezpečí.“ Hudební novinářka naslouchala signálům, které navigovaly lodě v mlze
Britka Jennifer Lucy Allanová sepsala kulturní historii nautofonů. Mohutný zvuk v rozhovoru přirovnává k extázi z prvního poslechu Ziggyho Stardusta od Davida Bowieho.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Jakou historii to ve zvuku nautofonů slyšíme?
- Proč nastává díky tomuto zařízení zlom v západní vědě?
- S jakou posvátnou slabikou nautofony pracují?
- Proč v Anglii přibývá knih o námořních dějinách?
„Byli jste někdy na koncertu nebo v klubu, kde mlhostroj vytvořil takovou clonu ze suchého ledu, že jste nebyli schopní najít své přátele? Jak jste se cítili? Dezorientovaní, ztracení? Teď si představte pocit, kdy nevidíte na pár metrů dopředu, ale jste v lodi na otevřeném moři a nemáte páru, jakým směrem plujete,“ píše hudební novinářka Jennifer Lucy Allanová a takových paralel se současnou hudbou je kniha The Foghorn’s Lament plná. Snad proto tak okouzlila ambientního skladatele Briana Ena nebo avantgardní hudebnici Laurie Andersonovou. Pro autorku Allanovou slouží nautofon jako soundtrack k mlhavému a špatnému počasí. Zvuku propadla až s obsesivním zápalem a chtěla mu porozumět.
Nautofony mají dosah až dvacet kilometrů a mají varovat lodě před pevninou, mělčinou nebo útesy. Předchůdcem stroje byla děla umístěná u majáků, ale vše se změnilo v polovině 19. století. Lodní inženýr Robert Foulis se jeden mlhavý večer procházel po nábřeží v kanadském měste Saint John. Z dálky slyšel svou dceru hrát na pianu a naslouchal – přitom si uvědomil, že hluboké tóny se mlhou nesou lépe než vysoké. Procházka, při které Foulise navigovalo domů piano, jej inspirovala k vynálezu stroje vydávajícího tak silný zvuk, že i při husté mlze odvede lodě od pobřeží. První nautofon nainstaloval v roce 1859 na břehu Partridge Island, ale vynález si nepatentoval a o pár let později zemřel v chudobě.
Hudební novinářka se zkušenostmi z deníku Guardian, časopisu Wire, webu Quietus nebo pořadu Late Junction na BBC Radio 3 se ale s omílanou historkou nespokojila. Kniha The Foghorn’s Lament vycházející u nakladatelství White Rabbit Books je fascinujícím příběhem o dějinách námořnictví, kartografie, industriální revoluci, viktoriánské vědě, folkloru a zvuku obecně.
Allanová píše strhujícím způsobem a kniha je jakýmsi deníkem jejího doktorského výzkumu o zastaralé technologii, kterou dnes na lodích nahrazují digitální navigace a GPS. „Nautofony nejsou jen o tomto absurdně mohutném zvuku, ale souvisejí s prostorem mezi pevninou a mořem, mezi životem a smrtí,“ říká v rozhovoru.
Roky působíte jako hudební novinářka, jak jste se dostala k nautofonům a námořní historii?
Pro mě to bylo zcela nové téma. Pocházím ze
