Utopie pro současnost: porazit ve volbách Babiše zdaleka nestačí. Opozice musí najít odvahu změnit samu sebe
Esej Jana Randáka: „Rok prožili jsme jako v čarovném snu, a probuzeni vidíme se v starém otroctví a jařmu. Co jsme chtěli, co máme?“ Vskutku truchlivě zhodnotil dnes zapomenutý novinář a politik Vincenc Vávra-Haštalský výsledky revolučního roku 1848, jenž se v prvních chvílích zdál být otevřen zásadním politickým změnám. Jenže nestojí dnes mnohý z nás při pohledu na tuzemskou (post)pandemickou a současně (před)volební současnost před stejně hořkou otázkou? Co jsme chtěli a co dnes vlastně máme?
Zkraje roku 1848 zasáhla Evropu vlna reformních hnutí a revolucí usilujících o liberalizaci a demokratizaci tehdejších poměrů. Většina české společnosti však do převratných událostí vstoupila jen s mlhavou představou o tom, jak chápat svobodu či co je vlastně konstituce alias ústava. Nutné politické osvěty veřejnosti se tehdy chopily autority ponejvíce z řad českých liberálů.
Třeba novinář Karel Havlíček Borovský kladl současníkům na srdce, že svoboda neznamená bezuzdnost, rozvážnost že není „libovolné rušení práv, okrádání jiných, lenošení, bouření“. Historik a politik František Palacký v hromadně šířeném provolání zase upozornil, že veřejnost sice získává nová práva, spolu s nimi však má nadále i jisté povinnosti. Vždyť pouze na „rozumné přičinlivosti a pořádku“ podle něj spočine požehnání Boží.
S vědomím toho, že každý popis je zároveň interpretací, nebylo ani Palackého či Havlíčkovo podání dobového dění nevinou službou formující se občanské společnosti