Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Expert na migraci: Evropě by mělo dojít, že lidé umírají. Kanáry nemohou přijmout desetitisíce ročně

Kanáry budou vždy především místem migračního tranzitu, říká Zapata. Foto: Karolína Klinková
Kanáry budou vždy především místem migračního tranzitu, říká Zapata. Foto: Karolína Klinková

„Kanárské ostrovy se loni staly jednou z nejdůležitějších migračních tras mezi Afrikou a Evropou. Když loni začali přicházet lidi, humanitární systém neexistoval, muselo se hodně improvizovat a prvotní péče byla opravdu nedostatečná,“ říká kanárský akademik a expert na migraci Vicente Zapata.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Proč začali lidé ze západní a severní Afriky přicházet na Kanáry ve větších počtech právě loni?
  • Jak se stát vypořádal s vážnou humanitární krizí?
  • Jak na situaci reagovali místní?
  • A jak jsou ostrovy připraveny na letošní podzim, kdy budou počty příchozích pravděpodobně opět růst?

V roce 2019 připluly ze severní a západní Afriky na Kanáry necelé tři tisícovky migrantů, o rok později už to bylo přes 23 tisíc lidí. A když budou trendy pokračovat, letos to bude ještě víc. Co přesně se z hlediska migrace na Kanárech v posledním roce děje? Čeho jsme svědky?

Zdá se, že Kanárské ostrovy se minulý rok staly jednou z nejdůležitějších tras mezi Afrikou a Evropou. Jistě existují i jiné cesty, které čistě z hlediska čísel využívá víc lidí. Třeba ty, jež vedou přes Středozemní moře. Ale dnes také vidíme, že trasy vedoucí konkrétně do Španělska – tedy cesta mezi severním Marokem a jihem Španělska a pak Kanárská trasa – se dostaly do rovnováhy.

Jak velká novinka tohle pro Kanáry je? Dá se tady mluvit o zcela nové migrační trase?

Atlantická neboli Kanárská migrační cesta je zdokumentována od roku 1994. To ale neznamená, že jí dříve migranti nepřicházeli –trasa jako taková byla vlastně aktivní vždy a nikdy se zcela nezavřela. V průběhu času se jen měnila fluktuace lidí, kteří přicházeli.

Proč ji tedy tolik lidí začalo využívat právě teď? Lze říci, co konkrétně se v loňském a tomto roce stalo, že se opět stala tak populární?

Důvodů, proč je Kanárská cesta více či méně aktivní, existuje mnoho, nelze tady mluvit o jednom konkrétním motivu.

Co se týče loňska, podstatné například bylo, že trasy, jež vedou ze severní Afriky do jižní Evropy přes Středozemní moře, se začaly lépe kontrolovat, a tedy se staly méně průchodné. Roli určitě sehrála i pandemie, která měla na země původu velké dopady – na rozdíl od Španělska v nich totiž chybí sociální stát, který by lidem pomohl pandemii zvládnout. Pak jsou tu další problémy: válka v Mali či ekonomická situace v Senegalu. A uvidíme, jaký vliv bude mít například i státní převrat v Guineji. Řada migrantů má rovněž vztahy s lidmi, kteří do Evropy přišli už dříve. Právě oni jim tedy mohli poradit, aby přišli na Kanáry.

Muselo se improvizovat

Poslední velká čísla příchodů Kanáry zažily v roce 2006. Odkud tehdy lidé přicházeli? Lišily se nějak oproti dnešku jejich země původu nebo důvody odchodu?

V roce 2006 sice neexistoval covid, ale v zemích původu jistě panovaly jiné problémy. Španělsko tehdy také nemělo vůči Africe žádnou koherentní politiku, což migraci zintenzivnilo.

Přesné počty lidí se sice mezi konkrétními zeměmi proměňují, obecně je ale jejich původ vždy stejný. Kanárské ostrovy jsou díky své zeměpisné poloze propojeny s jižní částí Maroka a Západní Saharou, ale i s Mauritánií, Senegalem, Gambií, Pobřežím slonoviny, Guinejí a Sierra Leone. Další pak přicházejí z vnitrozemí, například z Mali. Ze středu Afriky už pak přichází méně lidí, ti využívají přímější cesty ke Středozemnímu moři.

Již v roce 2006 existovaly dvě trasy, kterými se migranti na Kanáry vydávali. První byla marocká cesta, kterou také využívali lidé ze Západní Afriky. Měří asi sto kilometrů a plavíte se na menší lodi jeden až tři dny.

A pak je tady jižní trasa, která nabírá na síle právě na podzim: lidé se plaví tisíc kilometru z Mauritánie, Senegalu nebo Gambie. A je to daleko nebezpečnější možnost – někdy plavba trvá i týden a více a existuje větší šance, že se ztratíte. Někdy lodě končí v Karibiku, prázdné nebo s mrtvými těly.

Nelze mluvit o jednom konkrétním důvodu, proč se Atlantickou trasou začalo vydávat více lidí, říká Zapata. Foto: Karolína Klinková

Vicente Zapata je španělský akademik žijící na Kanárských ostrovech. Působí na Univerzitě La Laguna, nejstarší univerzitě Kanárů. Migraci se věnuje již více než dvacet let. Téma studoval z mnoha uhlů pohledu – zkoumal poslední velký nárůst počtu příjezdů migrantů v roce 2006, činnost aktivistických hnutí, která cizincům pomáhají, ale i celkové naladění místních vůči migrantům.

Jak v roce 2006 Španělsko situaci zvládlo? Jaká opatření v souvislosti s přicházejícími migranty přijalo?

Kanárské ostrovy tehdy na migraci odpověděly způsobem, který nebyl dokonalý, ale poměrně rychle připravily zařízení, kam lidi umisťovaly. V roce 2006 se migranti nemohli svobodně pohybovat po ostrovech, byli v nich uzavřeni. Španělsko se je tehdy také snažilo vracet do zemí původu. Podstatná část z nich se tedy nakonec vrátila domů, další odešli na pevninu. Na Kanárech jich zůstalo jen málo.

Pak sem asi deset let přicházelo velmi málo lidí. Jednalo se o naprosto zvládnutelné počty a zdálo se, že Kanárská cesta je kontrolovaná. Zpozorněli jsme v roce 2018. Už tehdy jsme na katedře říkali: „Pozor, vidíme tady mírná navýšení.“ O rok později to bylo ještě viditelnější a v roce 2020 došlo k opravdu velkému skoku.

Poučil se stát ze situace v roce 2006? Povedlo se mu předchozí zkušenost loni a letos využít?

Vzpomínka na to, co se stalo v roce 2006, se ztratila. Když loni začalo přicházet více lidí, vůbec jsme neměli systém, který by je přijal. Také se oslabily vztahy mezi Španělskem a zeměmi původu. O návratech nechtěly ani slyšet – měly totiž zavřené hranice a nebyly ve stavu, kdy by mohly někoho přijímat zpět. Když se totiž migrant vrátí domů, je úplně bez prostředků a stát mu musí pomoci.

Naše vláda loni musela reagovat velmi rychle. Symbolem celé situace se stalo molo v Arguineguínu (malé přístavní město na jihu ostrova Gran Canaria, pozn.red.), kde se v jednom přístavu tlačily skoro tři tisíce lidí. Humanitární systém neexistoval, prvním řešením tak bylo lidi umístit do tehdy prázdných, zavřených hotelů, zatímco stát vyjednával s místními samosprávami. Mnoho z nich ale řeklo, že s migranty nechce mít nic společného.

Stát tedy začal pracovat s vlastními objekty. Vznikl takzvaný Plan Canaria, který spočíval ve zřízení sedmi zařízení pro migranty, například ve starých vojenských kasárnách, zbrojních skladech a školách. Často to byly objekty, které byly dlouho opuštěné. Kolem jednoho z nich – staré vojenské základny Las Raíces – jsem chodil běhat. Když přišli do Las Raíces první migranti, stále tam ještě byly stroje.

Muselo se hodně improvizovat a to způsobilo, že prvotní péče byla opravdu nedostatečná. Objevily se problémy s jídlem, s kapacitami. Na začátku tak vznikaly konflikty a nestabilita a někdy zasahovala i policie.

V posledních dnech jsem mluvila s mnoha migranty, kteří mi řekli, že podmínky v kempech byly tak špatné, že se z nich raději rozhodli odejít, nebo do nich ani nikdy nenastoupit. Místo toho žijí ve squatech, na pláži, na ulici…

Ano, většina lidí, kteří původně přišli do táborů, tam už není. Někteří odešli na pevninu, někteří zůstali tady, na Kanárech.

Mnoho lidí systém v zařízeních stále kritizuje, a to oprávněně, protože měl spoustu problémů. Já si ale myslím, že se podmínky zlepšily. Kempy, které začínaly jako provizorní, jsou teď stálé. Lidem zůstala představa odpovídající původnímu stavu, nikoli tomu současnému.

Velmi málo migrantů z Afriky zde získává mezinárodní ochranu, ale zároveň je ani nikdo nedeportuje. Jaký je tedy vlastně právní status těchto lidí? Jak je vnímá španělský stát?

Když přijde člověk z Mali, kde je válka, a má informace o možnosti mezinárodní ochrany, dostane ji. Ne všichni migranti ale mají tak silné argumenty. Nemohou říci, že je někdo pronásleduje nebo že utíkají před konfliktem.

Představa vlády je, že osoby, které vstoupí do Španělska protiprávně a nemají nárok na mezinárodní ochranu, vrátí do zemí původu. V mnoha případech to ale nejde splnit. Kvůli pandemii a uzavření hranic dnes stát do zemí původu vrací migrantů opravdu málo.

Tito lidé jsou dnes tedy v takzvané neregulérní situaci – vláda jim poskytuje humanitární péči a provizorní bydlení až do chvíle, kdy se jejich situace vyřeší. Často se jim po určité době podaří neregulérní situaci změnit – například úřadům dokážou, že ve Španělsku zapustili kořeny. Už po šesti měsících na Kanárských ostrovech tedy dostávají určitá práva, například nárok na vzdělání.

Nemohou být cílovou destinací

Když se loni na ostrovech zvýšily počty příjezdů, proběhly tady protiimigrační demonstrace, ale také vznikla řada organizací na pomoc migrantům, které jim poskytovaly jídlo, medicínskou nebo právní pomoc. Dokázal byste říci, jak téma vnímá kanárská společnost?

Reakce jsou samozřejmě různé, tak jako všude.

Když se začala zvyšovat čísla, převažoval především negativní pohled. Na rozdíl od roku 2006, kdy nás o dění informovala klasická média, jsme čerpali informace ze sociálních sítí. Řada lidí natáčela příchody migrantů a mluvila o invazi, o tom, jak nám vezmou práci a zavlečou sem covid.

Když ale lidé viděli, v jakých podmínkách žijí migranti na molu v Arguineguínu, v hotelech a v táborech, většinová společnost tento způsob debaty odmítla. K profesionálním aktivistům se přidala i řada lidí bez zkušeností. Mobilizoval je pohled na situaci, ve které se migranti ocitli – problémy s jídlem, oblečením, zimou.

Byla to velmi silná a pozitivní reakce: některé rodiny si vzaly migranty k sobě domů, jiní jim nabízeli, aby se u nich osprchovali, najedli nebo přespali. Vařili jim jídlo, darovali oblečení, učili je španělsky.

Vždy tady budou lidé, kterým vadí, když dáváme peníze do péče o migranty nebo jim umožňujeme, aby pokračovali v cestě na pevninu. Ale pozitivní reakce tu negativní zakryla, a tak to vydrželo až doteď.

Počet příjezdů byl letos zatím oproti loňsku vyšší hned v sedmi měsících – někdy i dvoj- či trojnásobně. A také se hodně mluví o tom, že nejhorší situace i letos nastane na podzim, protože právě tehdy se zlepší počasí na moři. Jak je na takovou možnost stát připraven?

Nacházíme se v jiné situaci než ve stejné době loni. Tehdy jsme byli vyděšení, nyní ale máme zkušenosti, lepší zdroje a projekty, které fungují.

Plan Canaria nyní počítá se šesti tábory, do kterých budou migranti přicházet. Z toho, co vím, proběhlo v posledních měsících mnoho debat o zlepšování podmínek v kempech, ale i o kompetencích organizací, které centra spravují.

Také se zlepšila organizace lidí, kolektivů a institucí. Jen Univerzita La Laguna například nyní pracuje na dvou projektech, jednom proti nenávistným projevům, druhém na podporu koordinace radnice s místní komunitou.

A co práce se samotnými migranty? Jeden z důvodů, proč opouštějí kempy, je podle jejich slov ten, že v nich neprobíhá skoro vůbec žádná integrace – říkají například, že španělsky se mnohem rychleji naučí na ulici.

O integraci moc nemůžeme mluvit i proto, že se lidé přesouvají – často tady zůstávají jen krátko, takže je těžké pro ně něco udělat.

Dám vám příklad: nedávno jsme dělali workshop o možnostech zaměstnání a pracovním trhu pro skupinu lidí z Mali. A když jsme jim měli připravit druhý workshop na prohloubení znalostí, už tu nebyli. Pro lepší integraci tedy potřebujeme strategie pro lidi, kteří se tu zdrží dva týdny, jeden měsíc, rok, ale i natrvalo.

Snaha o zlepšení existuje, hlavně na ostrovech Tenerife a Gran Canaria. Hodně se pracuje s místními komunitami, aby se lidé žijící v blízkosti center mohli také zapojit a aby bylo soužití co nejlepší.

Věřím, že jelikož jsme připraveni, letos to zvládneme lépe. Tedy za podmínky, že lidé budou pokračovat z ostrovů dále. Problém totiž nastává, když na Kanárech migranti zůstávají zablokovaní.

Narážíte na to, že pevninské Španělsko ani evropské země se do toho, co se dělo na Kanárech loni a letos, moc nezapojovaly?

Evropské vlády nechtějí, aby migranti pokračovali ve své cestě dál. I nový pakt o migraci předpokládá, že země jižní Evropy budou jakýmisi zadržovacími místy, která migranty zastaví a vrátí je do zemí původu. Pokud ale ty nepřijmou své migranty zpátky, kam je mají vracet? Nechají je na moři?

To, co se na moři děje, je tragické. Umírají muži, ženy i děti. A mělo by to dojít i Evropské unii a zemím původu.

Jaké by tedy bylo řešení situace, které by pomohlo konkrétně Kanárům?

Jediné řešení je, aby migranti pokračovali do pevninského Španělska nebo na jiná místa, kde žijí jejich příbuzní a přátelé a kde mají pracovní příležitosti.

Kanárské ostrovy mají v migraci svou funkci – jsou a vždy budou především místem migračního tranzitu – a musí ji vykonávat dobře. Také mohou být proaktivní ve vztahu k místům původu – podílet se nejen na záchranných misích a péči, ale i na spolupráci s konkrétními regiony, odkud migranti pochází, a využívat k tomu migranty, kteří už tady jsou.

Kanáry ale nemají kapacitu na to, aby přijaly všechny lidi, kteří sem přicházejí. A je to třeba říci Evropě velmi jasně: nemůžeme být cílovou destinací dvaceti tisíc migrantů ročně. To je nemožné.

S přispěním Kirilla Ščeblykina.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Migrace a uprchlíci

Rozhovory

Kontext N, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější