Zoufalá situace běženců na polsko-běloruském pomezí vyvolává tísnivé vzpomínky na předpeklí v roce 1939
Komentář: Reportáže z bělorusko-polské hranice vnesly do veřejné diskuse o uprchlících znovu pojem země nikoho – obrazy lidí doslova zachycených mezi pohraničníky dvou zemí, kteří nemohou tam ani zpátky a živoří na poli nebo v lese. Skupina pouhých třiceti uprchlíků poblíž obce Usnarz Górny byla příčinou zavedení výjimečného stavu ve východních provinciích Polska, a to poprvé od stanného práva v roce 1981, jehož cílem bylo potlačení populárního odborového hnutí Solidarność.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Situace, kdy jsou uprchlíci odříznuti od světa, ponecháni napospas sobě samým, a dokonce zde umírají, se do těchto míst vrátila po více než osmdesáti letech, v době, kdy se může zdát, že mezinárodní právo má podobným událostem předcházet. Země nikoho, jež vznikla na konci třicátých let nedaleko od současné krizové oblasti, symbolizovala zoufalou situaci uprchlíků, většinou židovských, vyhnaných nebo prchajících z území ovládaných nacisty, ale též ze Sovětského svazu.
Co nám však znovuobjevení historie země nikoho v Evropě říká o postavení současných uprchlíků a prostorech, v nichž je uprchlíkům často upírána ochrana a nejsou respektována jejich základní práva, a co by se znalostí historie měli vzít v potaz politici či humanitární pracovníci?
