Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Neznámý příběh následovnice Palacha a Zajíce. Chtěli jsme spravedlnost a to, aby se národ vzpamatoval, vzpomíná

Eva Valo na svatební fotografii z roku 1971 a na soudobém snímku. Foto: Archiv Evy Valo
Eva Valo na svatební fotografii z roku 1971 a na soudobém snímku. Foto: Archiv Evy Valo

Třetí živou pochodní po Janu Palachovi a Janu Zajícovi, který se upálil přesně před 50 lety, na výročí „Vítězného února“ v roce 1969, měla být Eva Vavrečková. Oběti šumperské studentky se podařilo na poslední chvíli zabránit. Deník N ji nyní nalezl v Kanadě.

Lidé, kteří se odhodlali následovat Jana Palacha, jsou mnohem méně známí než student, který se ve svém posledním dopise podepsal jako „pochodeň č. 1“.  Normalizační komunisté měli důvod jejich příběhy tajit – každý z nich svědčil o odhodlání k nejvyšší oběti kvůli poměrům v okupované vlasti a oslaboval režim připomínkou, že lidé touží po svobodě, ne po „normalizaci“.

Patří mezi ně příběh Evy Vavrečkové. V tanečních se tehdy osmnáctiletá dívka ze Šumperka seznámila s Janem Zajícem. Krátce před posledním dnem svého života, 25. únorem 1969, se s ní Zajíc sešel u Vavrečků doma v Šumperku. Řekl jí, že kdyby se obětovala také a zvolila k tomu Mezinárodní den žen (8. března), mělo by to odezvu.

Osmnáctiletý student a vášnivý tramp se pak skutečně upálil. Zatímco Zajícova rodina plakala nad dopisem na rozloučenou, který končil vzkazem „Pozdravujte kluky, řeku a les“, zrála podobně mladé Evě Vavrečkové v hlavě myšlenka, že za týden a několik dnů je na řadě ona.

Souhra okolností způsobila, že svůj čin nedokonala.

Možnost, že si Češi budou moci připomenout dobu beznaděje očima dívky, která se chystala přinést nejvyšší oběť, byla nepatrná. V 80. letech emigrovala s manželem a malými dětmi do Kanady. Začala nový život a chtěla zapomenout.

České krajanské spolky i ambasáda v Ottawě ji na žádost Deníku N v zemi se stotisícovou komunitou s českými kořeny zkusily najít, ale neúspěšně.

V pátrání však pomohli její příbuzní na Šumpersku. „To je má sestřenice,“ potvrzuje do telefonu jednatel stavební firmy Miroslav Vavrečka a slibuje, že svou příbuznou osloví. O den později ale volá: „Je to pro ni příliš citlivé téma, nepřeje si o tom mluvit.“ Zbývá poslat jí přes pana Vavrečku zdvořilý e-mail, že neochotu mluvit přes půl planety s neznámým člověkem o hluboce osobních a bolestných vzpomínkách nelze než pochopit.

Hned následujícího dne ale přichází překvapivá odpověď. „I když je to pro mě stále citlivý bod z mého života, pokusím se s vámi spolupracovat,“ stojí v ní. Než začne vyprávět svůj příběh, vyměníme si mezi Prahou a Calgary řadu zpráv, abychom se lépe poznali. O Jizerských horách, o politice… A domlouváme se, že si Eva Valo, jak se nyní jmenuje, přeje jen e-mailový kontakt.

Očima studentky

„Nerada se do té doby vracím, léta jsem o tom s nikým nehovořila. Proto ode mě neočekávejte rozsáhlé vyprávění,“ říká paní Valo úvodem.

Ti, kteří šedesátá léta nezažili, se na ně mohou zkusit podívat očima mladé šumperské studentky. Od dětství trénujete sportovní gymnastiku, doufáte v přijetí na tělovýchovnou fakultu. Jenže komunisté nenechají studovat jen tak někoho, kdo má rodinné příslušníky, kteří se jim nezamlouvají.

Evin otec, bývalý partyzán, se názory na komunistický režim netají. V minulosti veřejně roztrhal průkaz člena KSČ a z nenáviděné strany vystoupil. U Vavrečkových se scházejí přátelé z války a poválečných let a Eva se sestrou slýchá o komunistech úplně jiné příběhy než ty, které vyprávějí soudružky učitelky.

Otcův kádrový posudek je natolik přitěžující, že to ani gymnastický talent mladé Evy nevyváží.

A to ani přesto, že gymnastika je v té době v Československu v kurzu. Věra Čáslavská má tři zlaté z olympiády v Mexiku i tři tituly mistryně světa. A na reprezentační soustředění jezdí… ano, do Šumperka.

„Byla můj idol. V tu dobu jsem už závodila za ženy, byla to tenkrát pro nás v oddíle velká čest, mít možnost trénovat ve stejné tělocvičně s Věrou a celým olympijským týmem. Sestra mého trenéra Lída Švédová byla členkou olympijského týmu v Římě v roce 1960,“ vrací se bývalá gymnastka ve vzpomínkách.

Pak se chce vrátit z dovolené v Bulharsku, kde je s kamarádkou, ale nejde to. V Československu se něco děje. Na kalendářích je otočený čtvrtý týden srpna 1968.

Když se konečně dostanou do vlaku, na každé jugoslávské zastávce někteří Češi vystupují. Výhybka 21. srpna poslala Československo na dlouhou slepou kolej, domov nakonec kvůli okupaci opustí osmdesát tisíc lidí.

„Věřili jsme, že národ vyburcujeme“

Eva Valo přemýšlí, že odejde také – jen co odmaturuje na všeobecné střední škole. Občas se potkává s kamarády, probírají politickou situaci. V Československu přituhuje a Eva není sama, kdo se těžce vyrovnává s posrpnovými změnami. Někteří její vrstevníci vystupují velmi otevřeně a se svými kritickými názory se netají. Jako Honza z tanečních. Student průmyslovky Jan Zajíc.

Student šumperské průmyslovky Jan Zajíc. Upálil se na protest proti letargii, která prostupovala společností, 25. února 1969. Foto: Ústav pro studium totalitních režimů ČR

„Bylo to opravdu těžké, i když ne všichni to prožívali stejně jako Jan a já. Oba jsme chtěli spravedlnost a těžko jsme se přizpůsobovali situaci, ve které jsme žili. Byli jsme mladí a věřili jsme, že se národ vzpamatuje a nenechá se šikanovat. Že ho vyburcujeme z toho přizpůsobování se totalitnímu režimu. Byli jsme možná i trochu naivní,“ vzpomíná paní Eva v dalších e-mailech na období krátce před tím, než se upálil Jan Zajíc.

Den před Zajícovým odjezdem do Prahy ho Eva ujistila, že jej 8. března bude následovat. Zajíc jí z hlavního města po kamarádech poslal dopis a zavazadlový lístek do nádražní úschovny, kde zanechal kufr s lahvemi benzinu, hořlavou pastou na parkety, koudelí a vařečkou. S druhým kufrem sám zamířil na Václavské náměstí.

Byl 25. únor a Jan Zajíc zemřel. „Nemohla jsem spát, rodiče se mě vyptávali, zda jsem o tom věděla, ale já jsem jim lhala, že ne. Spálila jsem prohlášení, které mi Jan nadiktoval (…) Teď vůbec nechápu, že jsem mohla o smrti vůbec uvažovat, vždyť by to k ničemu nevedlo,“ citoval Evu Valo v roce 1999 regionální deník Svoboda.

Janův dopis určený Evě spolužáci předali jejich učiteli Miloslavu Svatoňovi, Eva se zároveň o svých úmyslech svěřila kamarádovi Jiřímu. Učitel i student se obrátili na policii, ta si pak pro Evu přijela. Důrazný otec docílil toho, že ji po výslechu pustili.

Dlouhé dny byla Eva Vavrečková přesvědčená, že ji Zajícova smrt zavazuje, a její blízcí to nakonec vytušili. „Přijela pro mě sanitka, aniž bych o ni žádala, a byla jsem za zavřenými okny a dveřmi pod dohledem a na práškách. Nikdo se mnou o ničem nediskutoval a připadala jsem si otupělá,“ vybavuje si dnes dobu kolem 8. března 1969, kterou strávila v nemocnici.

„Bylo to hrozné období a dodnes nevím, jak jsem mohla vlastně fungovat. Přetvařovat se, jako by se nic nestalo. Chodit do školy a na tréninky a dusit v sobě to strašné pomyšlení, co mě čeká,“ uzavírá Eva Valo svou nejtěžší životní kapitolu.

Sedm stovek metrů dlouhý řetěz vytvořený ze svíček vznikl 19. ledna 2019 odpoledne ve Zlíně k poctě Jana Palacha. Happening se uskutečnil v den, kdy Palach před 50 lety zemřel. Někteří lidé si připomněli i jeho následovníka Jana Zajíce, který se upálil 25. února 1969. Foto: ČTK

Osudům živých pochodní se v Česku léta věnuje historik Petr Blažek. „Často mě napadlo, jaký zásadní zlom v jejich životech to musel být, tedy pokud vůbec přežili. Tito lidé, živé pochodně, jak si sami často říkali, odcházeli proto, aby svět změnili, a záleželo jim na tom. Jejich sebeobětování si zaslouží úctu, i když je to velmi šokující forma protestu, kterou není možné doporučit k následování,“ řekl v rozhovoru Deníku N při 50. výročí upálení Jana Palacha.

Přeběhnout s dětmi na rakouskou stranu

Záměr opustit Československo po maturitě Evě nevyšel. Když v roce 1970 emigroval její bratr s rodinou, komunisté si začali hlídat, aby ji nepustili někam, odkud se dalo utéct – k tomu sloužil důmyslný systém schvalování devizových příslibů, výjezdních doložek a „uličních výborů“, jinými slovy udavačů.

Při prověrkách odmítla odvolat nesouhlas se sovětskou invazí a přišla o práci učitelky v zapadlé vesnici napůl cesty ze Šumperka na polské hranice. S tím přišla i o šanci dostat se na fakultu skrze učitelskou praxi.

Nakonec jí práci nabídl šéf jesenické horské služby Zdeněk Zerzán, muž, který v horských lesích v dramatických dnech srpna 1968 ukrýval Věru Čáslavskou. „Se Zdeňkem a jeho rodinou udržuji vřelé přátelství a každý rok ho navštěvuji. Dodnes jsem mu vděčná, že mě zaměstnal,“ říká Eva Valo.

V roce 1982 se na ni usmálo štěstí. Místo snahy získat povolení pro zahraniční dovolenou doma v Šumperku vyjela do jiného okresního města. Celou rodinu pak pustili do Jugoslávie, komunistické země, která měla částečně prostupné hranice do Itálie a Rakouska. Valovi museli před odjezdem odevzdat běžné pasy a dostali povolení opravňující pouze k pobytu v Jugoslávii. Přesto se v naprosté tajnosti, aby je nikdo neudal, začali chystat na cestu za svobodou.

Část vzpomínek z jugoslávsko-rakouských hranic si Eva Valo nechává pro sebe, ale říká, že jejich překonání byl „doslova útěk“. „Podařilo se nám i s dětmi přeběhnout na rakouskou stranu, samozřejmě jen s tím, co jsme měli na sobě. Naštěstí jsme měli i doklady. Své auto ani ostatní věci jsme už nikdy neviděli,“ popisuje.

Emigrantské sny

Během deseti měsíců čekání na víza zažívala Eva Valo výčitky kvůli opuštění rodičů, příbuzných a přátel. Setkala se s lidmi, kteří litovali majetku zanechaného v Československu. „My jsme ale věřili, že naše děti čeká lepší budoucnost, a materiální ztráty pro nás byly pomíjivé,“ líčí. Nejhorší pro ni byly „emigrantské sny“.

„Ve snu jsem se několikrát vrátila zpátky domů, většinou dětem pro věci jako oblečení a hračky. Jenže jsem se z nějakého důvodu nemohla nikdy vrátit zpět. Vím jen, že mojí největší úlevou po probuzení bylo to, že jsem viděla okno v našem rakouském pokoji, a ne v šumperském paneláku. Podobné sny měla řada lidí, se kterými jsem přišla do styku,“ říká Eva Valo.

Kde se usadit? V provincii Alberta se mluví anglicky, a navíc má hory, pár desítek kilometrů za Calgary se tyčí zasněžené tříapůltisícové štíty Rocky Mountains. A k horám to táhne celou rodinu, Eva Valo přece před emigrací pracovala pro horskou službu. V duších lidí, kteří vyrostli na horách nebo v jejich blízkosti, je něco, co je táhne do kopců. Když navštíví Česko, ráda jezdí do Jizerských hor za rodinou své neteře, nezanedbává ale ani Jeseníky, Šumperk a rodné Velké Losiny.

S angličtinou se trápila nejméně prvních pět let, nejdříve sehnala práci uklizečky. S rodinou, jíž dům patřil, se stýká dodnes. „Více času jsem s Debby (majitelka domu, pozn. red.) hledala ve slovníku, než jsem věnovala úklidu. Byla učitelka na mateřské a snažila se mi nejen porozumět, ale především mi to ulehčit a zpříjemnit. Pokaždé mi věnovala půlhodinovou lekci angličtiny včetně občerstvení,“ vypráví paní Valo.

O Kanadě dnes říká, že její rodinu přijala nad očekávání dobře. „Kanada se k nám zachovala lépe než naše vlast,“ připomíná, že ona i její manžel byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. Přišli o majetek, a o návratu proto po roce 1989 ani neuvažovali. Na svůj český původ je ale hrdá, u ní doma se mluví česky.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Jan Palach

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější