Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pandemie v zrcadle římských dějin: mory, bohové a globalizace

Císař Konstantin změnil zakázané náboženství ve státní kult. Ovlivnil tím průběh epidemií? Obrázek: císař Konstantin a papež Silvestr I., freska z římské baziliky Santi Quattro Coronati, neznámý středověký autor, public domain.
Císař Konstantin změnil zakázané náboženství ve státní kult. Ovlivnil tím průběh epidemií? Obrázek: císař Konstantin a papež Silvestr I., freska z římské baziliky Santi Quattro Coronati, neznámý středověký autor, public domain.

Historicky první podrobnější zprávy o pandemiích máme už z dob starověkého Říma. Jak si Římané pandemie vysvětlovali a jak se před nimi zkoušeli chránit? A mohly mory a stovky mrtvých „pohanů“ za strmě narůstající popularitu křesťanství? Práce brněnského religionisty Aleše Chalupy nachází paralely mezi tehdejší a dnešní situací.

Jak dlouho už se lidstvo potýká s epidemiemi nakažlivých nemocí? Přestože na základě analýz kosterních pozůstatků můžeme usuzovat, že lidé umírali na mor už v době kamenné, hrozba epidemií se zřejmě začala zvyšovat až ve starověku, kdy s velikostí lidských sídel rostly i kulturní provázanost a komplexita. První informace o šíření epidemií se tak objevují ve stejnou chvíli jako první písemné prameny. Jejich popis najdeme třeba v Eposu o Gilgamešovi, textech Starého zákona nebo Iliadě. Z doby předřímské pak pochází první asi nejlépe klinicky popsaná epidemie, která postihla Athény v roce 430 před naším letopočtem – v důsledku přelidnění tehdy ve městě vypukla nákaza, kterou velmi barvitě popisuje řecký historik Thúkydidés.

Staré jako lidstvo samo

Zrcadlo současné koronavirové pandemii může nabídnout právě římská říše, která se během své existence potýkala nejméně se třemi velkými pandemiemi. V případě takzvaného antoninovského moru z let 165–180 našeho letopočtu, který je pokládán za vůbec první pandemii (působil na území celé římské říše a patrně i mimo ni), se dokonce můžeme opřít o klinický popis symptomů. Na základě velmi přesného popisu Galéna z Pergamu můžeme předpokládat, že lidé tehdy měli co do činění s epidemií neštovic. Druhá pandemie, která patrně přišla skrze Egypt, postihla celou římskou říši přibližně o století později. Jednalo se o takzvaný Cypriánův mor, který řádil přibližně v letech 255–266 našeho letopočtu. Symptomy popsal křesťanský otec Cyprián, a protože zmiňuje krvácení z očí a dalších sliznic, epidemiologové se domnívají, že mohlo jít o formu krvácivé horečky, mezi které patří třeba ebola.

Nejlépe zdokumentovaný je pozdně antický Justiniánův mor. Propuknul za vlády byzantského císaře Justiniána roku 531 a skončil až na počátku 8. století našeho letopočtu. V případě Justiniánova moru se kromě starověkých historiků můžeme opřít i o nálezy hromadných hrobů, takže známe jeho původce – bakterii Yersinia pestis, způsobující dýmějový mor. Stejný mikroorganismus byl později zodpovědný za středověké morové rány. Mezi zvířaty dokonce dýmějový mor stále existuje, svišti ve středoasijských stepích jej stále mohou přenést na člověka. Dnes je léčitelný antibiotiky, ve starověkém světě však mortalita dosahovala až 60 %. Takový dopad by byl samozřejmě zásadní pro jakoukoli předmoderní společnost.

Mezi starověkem a současnou pandemií

Podle religionisty Aleše Chalupy z Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně je nicméně obtížné srovnávat pandemii covidu s římskými pandemiemi. Současnost a římská říše jsou opravdu dramaticky odlišné světy. Římané netušili o existenci mikroorganismů způsobujících epidemie, tím pádem se nemohli nijak účinně bránit náhlým epidemiím ani běžným nemocem. Trvalým problémem byla v Římě například malárie. Dnes víme, že ji způsobují paraziti přenášení komáry, Římané ale mylně předpokládali, že za ni mohou jedovaté výpary stoupající z bažin.

Na druhou stranu, Římané a příslušníci starších národů samozřejmě vypozorovali druhotné, lépe rozeznatelné zdroje nákazy. Zavedli proto některá opatření, která jsou z epidemiologického hlediska opravdu účinná: například izolaci nemocných nebo útěk z hustě osídlených oblastí na venkov, kde je možné zachovávat větší vzdálenosti mezi lidmi. Případně i pálení a ničení osobních věcí, které patřily nakaženým, protože vypozorovali, že pokud zdraví začnou nosit šaty po nemocném, nákaza se jim mnohdy také nevyhne. Podle Chalupy proto není bez zajímavosti, že naše reakce na koronavirovou pandemii byla za neexistence účinné vakcíny či nedostatečné proočkovanosti v podstatě stejná. Omezují se osobní kontakty, čímž se snižuje reprodukční číslo daného viru.

Chalupa rovněž nalézá další shodu ve vnitřní propojenosti říše a pohybu obyvatel. Velké množství lidí v římské říši cestovalo po husté síti cest na velké vzdálenosti, ať už za obchodem, z „turistického“ zájmu, či z vojenských důvodů. Hedvábná stezka a námořní trasy mezi Římem, Indií a Egyptem navíc umožnily něco, co se do té doby prakticky nemohlo stát: propojily oddělené rezervoáry mikrobiologického života. Najednou se bakterie a viry z míst, kde na ně lidé mohli mít imunitu, přesunuly do míst, kde vůči nim lidé nebyli imunní vůbec. Byly tedy vytvořeny podmínky pro vypuknutí opravdové pandemie, tedy epidemie, která se šířila na velkou vzdálenost a v podstatě postihla velkou část tehdy známého světa. A podle Chalupy náš současný globalizovaný svět tuhle situaci jenom dramaticky znásobuje. Cestujeme mnohem víc, snáze a na větší vzdálenosti, což z epidemiologického hlediska představuje zásadní problém.

Další neméně zajímavá souvislost je, že se počátek velkých pandemií, které postihly středomořskou oblast v období římské říše, překrývá s probíhajícím počátkem zásadnější klimatické změny. Započala v polovině druhého století našeho letopočtu a znamenala přechod k chladnějšímu a suššímu klimatu. Klimatická změna samozřejmě ovlivňuje faunu a flóru, a tím pádem i možný lidský kontakt s hostitelskými organismy cizích virů a bakterií – většinou divokými zvířaty, která se kvůli klimatickým změnám stěhují do nových, životu příznivějších oblastí. Podle Chalupy se proto zdá, že letitá představa, že epidemie pochází z virů a bakterií přenášených domestikovanými zvířaty, není příliš pravděpodobná. Mor, ptačí chřipka, virus zika, ebola, koneckonců i covid se na člověka přenesly z volně žijících zvířat. Viry a bakterie navíc ke svému množení potřebují určitou vlhkost a teplotu – a během klimatické změny se proto mění i míra nakažlivosti různých patogenů.

Podobně jako dnes zaznívají názory, že epidemie jsou trest boží, tak i Římané hledali hlavní způsob řešení epidemií v náboženské oblasti. Vždy hledali příčiny narušení harmonických vztahů s jejich bohy a snažili se je pokud možno napravit. Stav harmonie nazývali pax deorum, božský smír nebo mír s bohy. Římané potom hledali konkrétní božstvo, které rozhněvali, a zjišťovali čím, aby se mohli pokusit dosáhnout usmíření. Jakmile měli pocit, že problém nalezli, provedli rituál, přinesli dary, projevovali kajícnost.

Masové rituální akce však mohly nákazu ještě zhoršovat. Velmi důležitým božstvem byl například sluneční bůh Apollón, schopný mor způsobit, ale také zapudit. Pokud byli olympští bohové uražení, mohli provinilce trestat pomocí nákazy. Tento princip ostatně vystihuje i starověká anekdota o původu antoninovského moru. Mor prý tehdy způsobil „dlouhovlasý Apollón“, jehož chrám byl během válečného tažení vypleněn římskými vojáky. Římský historik Ammianus Marcellinus dodává, že uvnitř chrámu se nacházela schrána, která nesměla být otevřena. Vojáci ji však otevřeli a spolu s nimi se pak údajně zpět do římské říše vrátila i nákaza jako trest za bezbožnost. Na druhou stranu, podobně, jako se dnes někteří lidé domnívají, že je pandemie způsobená mobilním signálem 5G, považovali i někteří lidé v antice epidemie za útok zlovolných mágů, tedy za kletbu způsobenou lidmi.

Mohly starověké mory za vzestup křesťanství?

Křesťanství se během jednoho a půl století (zhruba v rozmezí let 150–300 n. l.) změnilo z okrajového a patrně ne příliš úspěšného kultu v nejdynamičtější náboženský proud, který nakonec přemazal veškerou konkurenci. Na konci čtvrtého století se dokonce stalo jediným legitimním náboženstvím na území celé římské říše. A právě v této době se vyskytly i obě zmiňované pandemie. Můžeme si samozřejmě klást otázku, jestli je to jen čistě náhodný souběh okolností, nebo jestli lze epidemii skutečně chápat jako faktor, který šíření křesťanství výrazně napomohl. Chalupa se domnívá, že platí ta druhá možnost.

Představy, které křesťané šířili, byly pro římský svět velmi zvláštní a jen obtížně se napojovaly na představy po staletí formované pohanským náboženstvím. Chudoba jako ctnost, sexuální zdrženlivost, nastavování druhé tváře i myšlenka o jediném bohu byly v kontextu římského pohanství – založeného na principu vyjednávání s patřičnými božstvy o dobrém zabezpečení tady a teď, na tomto světě – skutečně zvláštní.

Chalupa však uvádí, že od poloviny druhého století našeho letopočtu se proti Římanům svět a prostředí, ve kterém žili, tak trochu spikly. Pomalu se projevovala tehdejší klimatická změna; špatné úrody přicházely častěji. Došlo ke dvěma prvním historicky doloženým pandemiím v rozmezí jednoho století, které zabily několik milionů lidí. Schopnost římské říše adekvátně reagovat na problémy najednou poklesla, „imunitní systém“ Říma se oslabil. Státní kult, jehož legitimita vycházela ze schopnosti zajistit státu bezpečí a prosperitu, začínal v očích lidí selhávat.

Chalupa proto předpokládá, že ve chvíli, kdy staré kulturní praktiky nefungují, mají lidé tendenci zkoušet nové věci. A nové věci mají v důsledku oslabení „kulturní imunity“ – tedy starých způsobů vykládání a ovlivňování světa – také lepší schopnost se šířit. Je možné, že křesťanství tuhle situaci využilo a přišlo s novým pojetím společenských vztahů. Vzájemnou solidaritu a pomoc patrně křesťané využili lépe než pohané, v důsledku své víry se možná i víc starali o své nemocné, kteří proto méně umírali. Navíc přišli s myšlenkou posmrtné spásy a mohli tvrdit, že utrpení na tomto světě vlastně není tak špatné, protože se lidem vrátí v podobě lepšího života posmrtného.

Možná přišli i s věrohodnějším vysvětlením pohrom, ke kterým začínalo docházet. V průběhu třetího století se římská říše ocitla v opravdu velké krizi, takzvaném Prvním pádu Říma. Nejde jenom o horší úrody nebo Cypriánův mor – celý římský politický systém se v padesátých a šedesátých letech třetího století v podstatě hroutí, a kdyby existoval nějaký sjednocený vnější nepřítel, mohl v tu chvíli římskou říši snadno zničit.

Chalupa proto uvažuje o tom, že křesťané tehdy přišli s vysvětlením, že se jedná o Boží trest za lidské hříchy, za působení ďábla a démonů, trest za pronásledování křesťanů, což se najednou ve světle nepříznivých okolností mohlo zdát věrohodné. Křesťanství se tak začalo ukazovat jako náboženství, které lépe vyhovuje tehdejšímu stavu světa, a ta divná zvěst, se kterou křesťané přicházeli, byla najednou možná dokonce i lákavá. Ve prospěch křesťanů navíc mohla paradoxně hrát také dočasná stabilizace klimatických podmínek v průběhu čtvrtého století našeho letopočtu. Začalo trochu víc pršet, úroda byla v průměru lepší a pandemie ustaly. Takže překvapivý politický krok císaře Konstantina, který dal křesťanství stejná práva jako římskému státnímu kultu, mohl být chápán jako znamení boží přízně – poté, co císař a s ním velká část obyvatel Říma konvertovali ke křesťanství, které přestalo být pronásledováno, se špatné podmínky v římské říši najednou zlepšují.

Odkaz starověku

Na rozdíl od Římanů se nyní nacházíme ve výrazně jiné situaci, protože máme efektivní zdravotní a sociální systém, známe vakcinaci. Žijeme v hygienických podmínkách, o jakých se Římanům ani nesnilo, a máme k dispozici spolehlivé vědecké poznatky. Pro Římany byly smrt a utrpení běžnou součástí života. Nepředvídatelný svět se snažili řídit skrze náboženskou oblast, skrze komunikaci s božstvy. Což je princip, který vlastně platí pro všechny lidi až do devatenáctého století, ne-li déle, a v některých částech světa stále trvá.

Nicméně i náš komplexní, globalizovaný a často absurdně propojený svět se nyní zadrhl. Důsledkem byla pandemie způsobená virem, který ani nemá nějak dramatickou smrtnost. Přesto je ten otřes zřejmě obrovský a není jasné, jak jej svět ustojí. A jak zároveň ustojí vážnější klimatickou změnu, která může do budoucna ovlivňovat i epidemickou situaci, a hrozit tak epidemiemi, které budou ještě zásadnější.

Římská říše rozhodně nezahynula v důsledku morů nebo klimatické změny. Jednotlivé negativní faktory se ale sčítaly a nabalovaly a oslabovaly Řím tak dlouho, až se jeho západní část nakonec zhroutila. Římská říše byla komplexní systém, na který také působily komplexní vlivy. Podle Chalupy téhle situaci neunikneme ani my.

Můžeme si tedy vzít ponaučení z historie? Chalupa je k okřídlenému tvrzení, že „kdo nezná historii, ten ji musí prožít znovu“, skeptický. Analogie s historií podle něj nalézt lze, ale konkrétní situace je vždycky trošku jiná, a i její výsledky proto mohou být odlišné. Rozhodně jsme na podobné výzvy technologicky a vědecky lépe vybavení. Problém je, že jejich řešení bude určitě brzdit současné společenské nastavení, které se nakonec ukazuje jako větší problém. Protože stále roste část populace zpochybňující důležitost očkování nebo důsledky klimatické změny, narážíme také na úplně jiný způsob společenského odporu. A navíc uvnitř současné doby, kdy se věci odehrávají kolem nás, nemáme moc dobrý přehled. Podívat se na nás a říct nám, kde jsme udělali chybu nebo co jsme měli dělat jinak, bude dost dobře možné až zpětným hlediskem budoucích generací.

O co stručně jde: Výzkum brněnských religionistů se zabývá souvislostmi mezi starověkými epidemiemi, nástupem křesťanství a úpadkem římské říše.

Proč je to důležité: Paralela pozdního Říma s dnešní situací západní civilizace se nabízí a často zneužívá. Věcné odborné zkoumání pomáhá odhalit, do jaké míry je toto srovnání opodstatněné.

Článek vychází z rozhovoru obou jeho autorů s Alešem Chalupou pro odborný časopis Sacra.

Autoři jsou doktorandy na Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Historie

Koronavirus

Náboženství

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější