Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Zbil jsem svoji ženu, napadl jsem syna, pomůžete mi?“ I s těmito slovy k nám klienti přicházejí, říká psycholožka

"Osm z deseti lidí, kteří se dopustili násilí, jej sami v dětství zažili," říká psycholožka Barbora Jakobsen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Osm z deseti lidí, kteří se dopustili násilí, jej sami v dětství zažili,“ říká psycholožka Barbora Jakobsen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Rozšířit perspektivu. To je podle česko-norské psycholožky Barbory Jakobsen potřeba udělat, chceme-li komplexně pochopit a řešit domácí násilí a snažit se mu i předcházet. Zatímco jsme zvyklí se zajímat spíše o oběti a většina odborné pomoci míří k nim, v Norsku mnohem více pracují i s agresory. „Jen ti mohou násilí zastavit,“ říká odbornice.

Před patnácti lety odjela vystudovaná psycholožka Barbora se svým tehdejším přítelem do Norska. Země ji uchvátila, rozhodla se zůstat, i když vztah nevydržel. Začínala jako asistentka na psychiatrické klinice na oddělení pro léčbu závislostí.

Pak potkala svého současného muže a založili spolu rodinu. V roce 2011 vyhrála konkurz na vedoucí nově vznikající pobočky společnosti Alternativy násilí ve městě Tromsø. Organizace vznikla v roce 1987 – jako první v Evropě nabízela terapii mužům páchajícím násilí na partnerkách.

Barbora Jakobsen o domácím násilí a jeho řešení také přednáší a školí odborníky a pedagogy, a to i v České republice. Rozhovor vzniknul při příležitosti série školení, které organizovala norská Alternativa násilí a odbor pro rovnost žen a mužů českého Úřadu vlády.

Snímek z filmu Zuřivec, který slouží jako materiál pro školení o domácím násilí pořádaných norskou společností Alternativa násilí a českým Odborem pro rovnost mužů a žen Vlády ČR.

Strčil ho ze schodů, vyděsilo ho to

„Dobrý den, biju svoji ženu, mohli byste mi pomoct, prosím?“ Opravdu se stane, že za vámi do centra Alternativa násilí přijde muž a tohle řekne?

Stává se to přesně takto. Letos v květnu volal klient: „Napadl jsem svého syna. Celý život jsem si říkal, že tohle nikdy neudělám, ale stalo se to. Potřebuju s tím něco udělat.“ Když přišel a začali jsme mluvit o násilí, bylo zřejmé, že se dopouští násilí nejen na svém synovi, ale i na své partnerce a že od svého dětství žije v násilí.

Jeho táta se dopouštěl násilí na něm a jeho mámě. Já jsem byla první člověk, se kterým o násilí mluvil. V pětačtyřiceti letech. Nikdy není pozdě, ale čím dřív, tím líp. Už s dětmi, aby věděly, co násilí je, že to není v pořádku, a pokud se děje jim nebo v jejich okolí, nenesou za ně vinu a že se s tím dá něco dělat.

Ale musí o tom někomu říct…

To jsou věci nesmírně důležité. A velmi zatěžující, jestliže s dětmi tato témata neotevíráme.

Co se v takovém člověku zlomí, že přijde? Skutečně je to nějaký hraniční čin, že třeba poprvé vztáhne ruku na své dítě?

Je to různé. Tento klient se nejspíš skutečně poprvé dopustil fyzického násilí na svém synovi. Strčil ho ze schodů. Vyděsilo ho to.

Když jsme ale pak mluvili o násilí, vyšlo najevo, že i na synovi se násilí dříve dopouštěl, ale psychického. Ponižoval ho, vytvářel atmosféru strachu. Bylo to psychické násilí, které ale sám nevnímal jako násilí. Vyděsilo ho, až když vztáhl na syna ruku. „Celý život jsem si říkal, že nesmím být jako můj táta, který mě bil. Ne, tohle nikdy neudělám, nikdy neublížím dětem.“

Motivace může být různá, může to být ultimátum partnerky: „Jestli s tím nic neuděláš, odejdu.“ Člověk se k tomu může rozhodnout poté, co pochopí, že mu to narušuje vztahy s partnerkou, s dětmi. Jindy to může doporučit úřad na ochranu dětí. Ale více než polovina klientů nás kontaktuje sama od sebe.

Když jsem viděla film Zuřivec, který vám slouží jako materiál pro školení o domácím násilí, působil na mě až pohádkově – i když to tak pohádkově laděné je –, že tatínek se jde někam „opravit“, ne do vězení, ale podstupuje terapii v izolaci od rodiny. U nás je tento typ terapeutické péče o pachatele násilných činů v plenkách a vy mluvíte o tom, jak se vám muži hlásí dobrovolně…

Ročně se na nás obrátí tisícovka lidí, zejména mužů. Určité možnosti jsou i v Česku, ale je jich pořád málo (například Česká diakonie a její program Násilí ve vztazích, Liga otevřených mužů, Nomia v Hradci Králové a některá intervenční centra). Každá společnost by měla vynakládat větší zdroje na ochranu a práci s těmi, kdo jsou vystaveni násilí, ale i na práci s těmi, kdo jej páchají.

Když naše společnost Alternativa násilí koncem 80. let vznikala, panovala domněnka, že se lidé určitě nebudou sami ozývat. Ale to se nepotvrdilo. Lidé, kteří se dopouštějí násilí, začali hledat pomoc. Stojí o ni. Jak jsme šířili povědomí o násilí a o tom, jak obrovské má společenské i ekonomické dopady a ruku v ruce s osvětou se nabízela pomoc, klientů přibývalo.

Násilí je velmi běžný problém, spousta lidí se ho v různých formách dopouští, spousta lidí jím trpí, často se to také prolíná. Ale my jim dáváme najevo, že z toho existuje cesta ven.

Není to i možnost, jak uniknout případnému trestu? Jestli jsem to pochopila správně, vy jste ke klientům vázáni mlčenlivostí.

Nesdělujeme druhým informace o násilí, kterého se člověk, který k nám přijde, dopustil. Ale stejně jako ostatní máme ohlašovací povinnost v případě, že je ohrožené dítě. Nebo pokud je někdo v bezprostředním ohrožení zdraví a života.

Když k nám přijde klient a vyhrožuje, že někoho zabije,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Rodina a vztahy

V tomto okamžiku nejčtenější