Reportáž: Po oceánu propluli stovky kilometrů, nyní čekají, ale nevědí na co. Jak se z Kanárů stala další migrační trasa
Zatímco miliony turistů jezdí na Kanárské ostrovy na pohodlnou dovolenou, na nebezpečnou cestu ze západní Afriky se sem po oceánu vydává stále více lidí, kteří chtějí v Evropě začít nový život. Místo vysněné práce však často končí v táborech – a někdy i na ulici.
Auto se v teplém odpoledním slunci sune po klikaté pobřežní silnici. Po pravé straně se tyčí nehostinné sopečné skály, po levé širý tmavě modrý oceán. Téměř jako by se člověk ocitl v reklamě – nebo v obrovském skladu filmových kulis.
„Ahoj! Začátkem října chceme vyrazit na ostrovy. Skupinka je náročná! Doporučíte někdo ověřený čtyř nebo pětihvězdičkový hotel na krásném místě, se spoustou mořských plodů v all inclusive?“ ptá se ve facebookové skupině Kanárské ostrovy uživatel z České republiky.
Cesta se opět stočí a auto vjede do zátoky. Skály, které tvořily původní pobřeží, jsou v ní uměle vysekané; dole vznikl prostor pro pláž s dovezeným světle žlutým pískem, v stráních nad ní se jako obrovské včelí úly tyčí desítky hotelových komplexů. Čtyřmi nebo pěti hvězdičkami se pyšní snad každý z nich.
„Dobrý den, neprodává někdo apartmán na Kanárských ostrovech? Hledáme menší apartmán přímo u moře nebo v docházkové vzdálenosti, hezká příroda, ne moc komerční, méně rušné místo, vyžití pro větší dítě. Cena kolem 100 až 150 tisíc eur,“ radí se ve skupině další uživatelka.
Kanárské ostrovy pro mnohé Evropany představují vysněný dovolenkový ráj. Osm ostrovů nabízí pláže i hory, kvalita turismu je vysoká a díky výhodné, oproti pevninské Evropě výrazně jižnější poloze se sem dá cestovat i tehdy, když doma prší či sněží. Víza nepotřebujete – ostrovy totiž patří Španělsku – a přímá letenka z Prahy vás vyjde na pár tisíc korun.
Tak jednoduché to však není pro všechny.
Statistiky Mezinárodní organizace pro migraci říkají následující: v počtu příjezdů do Evropy v posledních měsících nemá prim Řecko, ale Itálie a Španělsko. A vedle takzvané středozemní trasy, která vede ze severní Afriky do jižní Evropy, se stále více lidí vydává i na delší, komplikovanější a mnohem nebezpečnější cestu přímo přes Atlantický oceán.
Kanárské ostrovy se v průběhu prvního pandemického roku staly dalším zásadním místem, přes které do Evropy vstupují tisíce lidí. Zatímco v roce 2019 takzvanou atlantickou trasou do Španělska připluly necelé tři tisícovky migrantů, o rok později to už bylo přes 23 tisíc lidí převážně ze severozápadní Afriky: z Maroka, Senegalu, Mali, Gambie, Guiney či Mauritánie.
A jednoduchý není ani rok 2021. Počet příjezdů byl zatím oproti loňsku vyšší hned v sedmi měsících – někdy i dvoj- či trojnásobně. Od ledna na atlantické trase zemřelo už téměř šest set lidí. V září se počty příjezdů výrazně zvýšily, v některé dny připluly i tři stovky. Už jen data z prvního zářijového týdne zachycovala více než tisíc dvě stě příjezdů – dvě třetiny z celkového počtu příjezdů za srpen. A nic dobrého nevěští ani predikce do budoucna: pokud se zopakují loňské trendy, právě v říjnu, listopadu a prosinci bude na Kanárských ostrovech nejrušněji.
Počasí na moři se umoudřilo, vítr utichl, vlny se zmenšily. Pro turisty začíná podzimní sezona – ale pro záchranáře nejtěžší období roku.
I. ARGUINEGUÍN: VÍTEJ V EVROPĚ
Je neděle brzy odpoledne a ještě před hodinou se v přístavu v Arguineguínu nedělo vůbec nic. Po neohrazeném molu jste se mohli procházet, jak se vám zachtělo, a pokud vás zmohlo horko brzkého zářijového dne, hned v docích jste si mohli sednout na ničím nerušený oběd do restaurace.
O hodinu později po příjezdové cestě přijíždí kolona policejních aut, sanitek a televizních vozů. Každý ví, co má dělat: policisté stavějí konstrukce stanů, ze sanitek vystupují postavy v modrých ochranných igelitových pláštích, novináři si opodál připravují zápisníky a stojany na kamery. K přístavu se blíží loď Salvamar Macondo.
Na palubě nevelkého oranžového plavidla sedí několik desítek mužů. Není těžké dovtípit se, odkud se plaví; jeden z nich má oblečenou červenou sportovní mikinu a na zádech napsáno slovo „Morocco“. Mezi muži chodí na palubě postavy v bílých skafandrech. Loď se opatrně otočí a přiblíží se ke břehu.
Krok první, hodit pasažérům ochranné roušky. Krok druhý, po jednom jim pomoci z lodi vystoupit. Krok třetí, vydezinfikovat ruce, změřit teplotu, vyhodit vrchní vrstvy oblečení do velkého kontejneru a doprovodit je do bílého stanu. Z lodi vede protiskluzová cestička vytvořená ze zmuchlaných červených dek. Téměř jako byste do Evropy vstupovali po červeném koberci.
Přístav v Arguineguínu, ani ne třítisícovém městečku ležícím v jižní části ostrova Gran Canaria, se loni stal zásadním místem celého migračního dění.
„V Arguineguínu stojí velmi důležitý rybářský přístav. Když se plavíte z jihu, je to první přístav na Kanárských ostrovech, na který narazíte,“ vysvětluje Manuel Capa, člen španělské vládní organizace Salvamento Marítimo – instituce, která odpovídá za námořní bezpečnost. „Podobné přístavy existují na Kanárech možná už jen dva nebo tři. Ale právě v Arguineguínu se nejsnáze vyřešila organizace celé akce – dobře se do něj vešla i policie či Červený kříž.“
Manuel, jeden z mála členů vládní organizace, který může mluvit s médii, se v den záchrany na místě nenachází. Mluvit se s ním dá pouze telefonicky – spolu s dalšími záchranáři totiž aktuálně kotví na španělské Ibize. V Arguineguínu však strávil krizové měsíce loňského roku a brzy se do něj kvůli zhoršené situaci na moři pravděpodobně vrátí.
„Práce Salvamento Marítimo se odehrávala na moři: s lodí jsme kotvili v přístavu, a když jsme dostali od helikoptéry či letadla zprávu, že na moři zpozorovali plavidlo s migranty, vypluli jsme. Na moři jsme je přesunuli na naši loď a vrátili se do přístavu. V listopadu minulého roku jen moje loď zachránila asi šest set lidí,“ popisuje svou práci Capa.
Pokud loď vypluje ze Západní Sahary, překonat musí téměř pět set kilometrů. Pokud se plaví z Mauritánie, je to téměř osm set kilometrů, a když ze Senegalu, pak přes tisíc pět set. Pro srovnání: cesta, kterou překonávají lidé plující z Turecka na řecké ostrovy, měří asi patnáct kilometrů.
„Někteří lidé se plavili i osm, devět nebo deset dní a přicházeli v hrozném stavu – lodě jsou staré a dřevěné a plují na nich lidé, kteří na oceán nejsou zvyklí. Dny tráví na slunci, loď se na vodě naklání, nemají jídlo ani vodu, zvrací, jsou dehydrovaní. Na lodi není žádná toaleta a často má jen starý motor, který se na moři poškodí. Vraky se někdy najdou až v Karibiku – a u nich mrtví lidé,“ popisuje Capa.
Netrvalo dlouho a přístav v Arguineguínu se stal slavným. Na čtyřech stech metrech čtverečních se loni v nejvytíženějších časech tlačily téměř tři tisíce lidí. Improvizovaný tábor, který v přístavu vznikl, fungoval asi čtyři měsíce; jeho obyvatelé často spávali přímo pod širým nebem, po přístavu běhaly krysy, obsah dovezených toaletních budek odtékal přímo do moře. „Doky hanby,“ nazvala tehdy místo světová média.
„Samozřejmě, kemp vyvolával pozornost,“ popisuje Gabriel, mladý číšník pracující v přístavní restauraci specializující se na přípravu mořských plodů. Molo, na kterém se loni rozprostíral tábor, je od ní vzdálené možná minutu chůze. „Restaurace byla i tehdy otevřená, někdy si sem zašli na kávu policisté nebo záchranáři. Ale když tu seděli turisté a kolem nich projížděly sanitky, byli dost překvapení,“ říká Gabriel dále.
„Tábor se táhl po celém molu a podmínky v něm byly otřesné,“ popisuje zas Toni, stylová padesátnice v brýlích s kočičími obroučky, která v přístavu provozuje půjčovnu vybavení pro vodní sporty. „V kontaktu s migranty jsme my, místní, nikdy nebyli – vždy totiž kolem nich bylo plno policistů. Jen jsme si kladli otázku: Kam se všichni ti lidé podějí?“
Provizorní kemp překážel mnohým: lidskoprávní organizace bojovaly proti podmínkám v něm, někteří místní zas měli politické výhrady – migranty na Kanárech nechtěli, a tak přišli do Arguineguínu demonstrovat. Nakonec španělský ombudsman prohlásil, že improvizovaný tábor může porušovat základní lidská práva, a vyzval úřady k jeho uzavření.
Kemp byl zavřen na začátku prosince. Některé migranty nechala starostka obce, do které Arguineguín spadá, převézt autobusy do hlavního města ostrova, kde je v doprovodu člena španělské krajně pravicové strany Vox vysadila na ulici, aniž měli kam jít. Jiné zas úřady rozmístily do v té době zavřených hotelů nebo táborů po celých Kanárských ostrovech – někteří zůstali na Gran Canarii, další se ocitli na sousedním Tenerife či Fuerteventuře.
A nezůstanou zde ani muži, kteří do Arguineguínu dorazili dnes. Po dvaceti minutách se operace blíží ke konci. Postavičky v bílých oblecích uklízejí oranžovou loď Salvamento Marítimo a z dlouhých tyčí pečlivě rozprašují dezinfekční prostředek na podlahy, zkroucená lana i sedadla. Všichni muži, kteří dnes do přístavu připluli, sedí pod stanem Červeného kříže a z plastových lahví pijí vodu, kterou jim rozdali záchranáři.
Po poskytnutí základní zdravotní péče je úřady odvedou do policejního záchytného centra, odtud do táborů. Stany v přístavu jsou složeny tak rychle, jak byly rozloženy.
Vždyť ani po lidech, kteří dorazili včera večer – dvaceti šesti mužích, dvaceti sedmi ženách a osmi dětech ze subsaharské Afriky –, již dnes v přístavu není ani stopy.
II. SAN CRISTÓBAL DE LA LAGUNA: „JSME LIDSKÉ BYTOSTI“
Vicente Zapata nevypadá jako typický univerzitní profesor – na setkání dorazí v sandálech, z krátkých kalhot mu koukají svalnatá opálená lýtka. „Ale ani vy nevypadáte jako novináři,“ směje se, zatímco na chodbě vylidněného univerzitního kampusu odemyká svou kancelář.
Zapata žije na ostrově Tenerife, od Gran Canarie vzdáleném necelé dvě hodiny plavby trajektem. Působí ve třetím největším městě souostroví – v kdysi koloniálním městě San Cristóbal de La Laguna, kde se dnes nachází i nejstarší univerzita na Kanárských ostrovech, Univerzita La Laguna.
„Atlantická migrační trasa je dokumentována od roku 1994. To ale neznamená, že neexistovala již dříve – lidé tudy totiž procházeli vždy. Počet lidí, kteří ji využívají, však kolísá podle toho, jak průchodné jsou ostatní trasy směrem do Evropy,“ vysvětluje profesor Zapata. Do ruky chytí glóbus a prstem na něm ukazuje několik migračních tras, které vedou do Evropy – z Turecka do Řecka, z Maroka do pevninského Španělska a nakonec ze západní Afriky na Kanáry.
Zapata se výzkumu migrace věnuje už přes dvacet let – zkoumal poslední velký nárůst počtu příjezdů migrantů v roce 2006, činnost aktivistických hnutí, která cizincům pomáhají, ale i celkové naladění místních vůči migrantům. A také se věnoval událostem minulého a letošního roku.
„Nedá se mluvit o jednom konkrétním důvodu, proč se Atlantickou trasou začalo vydávat více lidí. Podstatné je, že ty, jež vedou ze severní Afriky do jižní Evropy, se začaly lépe kontrolovat. Roli určitě sehrála i pandemie, která měla na země původu těch lidí velké dopady. A pak jsou tu další problémy v jejich zemích – válka v Mali, ekonomická situace v Senegalu. A uvidíme, jaký vliv bude mít například státní převrat v Guineji,“ vysvětluje profesor dál.
„Vytvořit kapacity pro lidi, kteří připluli, loni nějaký čas trvalo. Pro Španělsko to byl těžký úkol, místní samosprávy totiž migranty přijímat nechtěly. Stát tedy musel využít vlastní kapacity: vojenské objekty, zbrojní sklady, školy. Když jsem loni chodil běhat kolem Las Raíces, viděl jsem, jak stavební stroje postupují v práci. Celé to proběhlo velmi rychle, aby migranti mohli přijít co nejdříve,“ říká.
Kromě přístavu v Arguineguínu snad neexistuje místo, které by se v debatě o migraci na Kanárských ostrovech skloňovalo častěji než právě Las Raíces. Bývalý vojenský objekt leží ve městě San Cristóbal de La Laguna a na ostrovech o něm slyšeli prakticky všichni, domácí i migranti. Šance, že po příjezdu na Kanáry skončíte právě zde, jsou vysoké – jde totiž o jeden ze dvou největších táborů na souostroví.
Od starého koloniálního centra je kemp Las Raíces vzdálen asi půl hodiny chůze. Není to příjemná procházka; v nesnesitelně horkém slunci kráčíte do kopce a po krajnici, kolem jezdí osobní auta i kamiony, nos vám dráždí výfukové plyny, prach a suchý vzduch. U cesty leží mrtvá kočka. A to celé doprovází cynický paradox: cesta, po které právě kráčíte, se jmenuje Carretera de la Esperanza, „silnice naděje“.
Před branami tábora Las Raíces posedávají skupinky mužů, celkem jich je možná třicet. Oproti cestě, kterou jste sem přišli, se prostředí liší – vzduch je zde vlhčí, prašné kopce vystřídal zelený porost a vysoké stromy, pod kterými se chlapi skrývají ve stínu, evokují jakési daleké tropické místo. Po pravé ruce se uprostřed houštiny tyčí bílé humanitární stany. Vchod do objektu střeží ochranka – projít dovnitř je pro novináře nemožné, stejně jako na místě svobodně fotit.
„Za chvíli tu budu měsíc,“ říká jeden z mužů před bránou, zvedá se z pařezu a nabízí své místo k sezení. „Povoláním jsem zedník, práce ale bylo v Gambii opravdu málo, takže jsem už dávno odešel do Mauritánie. Rodinu jsem neviděl čtyři roky,“ vysvětluje.
„Naše loď vyplula ze Senegalu. Plavili jsme se šest dní a dorazili jsme do přístavu v Arguineguínu. Tři dny jsme strávili na policii, pak nás poslali do hotelu a potom sem,“ popisuje muž a dvojice opodál souhlasně přikyvuje. Vlastně vypráví i jejich příběh – všichni se poznali na lodi mířící do Evropy.
V kempu nežijí jen lidé z Gambie, ale také z Mali, Maroka či Senegalu. Dnes jich je několik stovek, většinou mužů, ale ještě nedávno to byly tisíce. A pověst, jakou si kemp vysloužil, je snad nejhorší ze všech sedmi táborů na Kanárských ostrovech.
„Podmínky, v jakých lidé v kempu v zimě žili, byly otřesné,“ líčí na terase nedaleké kavárny mladá aktivistka Isora Guezová Mesová. „Pro dva tisíce lidí tekla teplá voda jen dvacet minut denně. Jídlo, které dostávali, bylo často zkažené, a když ho snědli, začalo je z něho okamžitě bolet břicho. Medicínská pomoc byla absolutně nedostatečná – stejnou tabletku jste dostali, když vás bolela hlava i když jste močili krev,“ pokračuje.
„Dávali nám jídlo, které nechávali zmrazit ještě na pevnině a pak jej posílali sem na ostrovy,“ zapojuje se do debaty mladík Suma a spolu s aktivistkou na mobilu ukazují fotky neidentifikovatelné bledé kaše a čočky.
„Vše, co jsme měli, jsme dostali od aktivistů – dávali nám jídlo, oblečení, a když někdo onemocněl, vzali ho do nemocnice,“ pokračuje mechanik a rybář, který na Kanáry přijel loni z Gambie také kvůli nedostatku práce. Sám žil jistou dobu v Las Raíces, z tábora ale odešel a dnes žije u rodiny aktivistů – proto může tak svobodně mluvit s novináři, uvést své jméno, nechat se vyfotit. „Nejsme h***a, ale lidské bytosti,“ dodá rozzlobeně.
Podmínky, které v Las Raíces panovaly, vyvolaly vlnu odporu; netrvalo dlouho a asi padesátka migrantů začala před táborem protestovat. Přímo před branami kempu tak vyrostl improvizovaný tábor, kde se o lidi starali právě aktivisté.
„Vznikli jsme v únoru jako podpora pro migranty před táborem. Jsou mezi námi aktivisti na plný úvazek, ale i tací, kteří mají běžnou práci,“ vysvětluje Silvia Mesová Martinová – další členka Asamblea de apoyo de migrantes en Tenerife (Sdružení na podporu migrantů na Tenerife). „Na WhatsAppu jsme založili skupinu s asi tisíci členy a alespoň jeden z nás byl vždy i přímo na místě. Obstarávali jsme jídlo, medicínskou i právní pomoc. Nakonec pro ně skutečně bylo lepší stanovat před branami než zůstat uvnitř,“ pokračuje.
Dnes zůstaly před vchodem do Las Raíces po improvizovaném táboře jen stopy – pár dřevěných tyčí, několik roztržených plachet. Místa, kde se to ještě před pár měsíci hemžilo aktivisty, migranty i novináři, si dnes nikdo příliš nevšímá. Podmínky uvnitř tábora se také trochu zlepšily – kemp vyměnil dodavatele jídla a pomohlo i to, že se v táboře uvolnily kapacity. Muži před branami popisují, jak si čas od času v kempu zasportují, a pokud chtějí, mohou zajít po Carretera de la Esperanza i do města.
Co přesně se bude dít s těmi, kteří zůstali uvnitř – a kteří do tábora v nejbližších měsících teprve přijdou –, ale zůstává nejasné. Mezinárodní ochranu získává jen zlomek z nich; ti, kteří utíkají ze zemí, kde jim prokazatelně hrozilo nebezpečí. Drtivá většina kvůli nedostatku informací či vědomí, že by ho i tak nezískali, o azyl ani nežádá. Nadále však zůstávají ve Španělsku – úřady kvůli komplikovanosti procesu migranty do zemí původu téměř vůbec nevracejí.
Lidé uvnitř tábora se tak ocitají v jakémsi nepopsatelném limbu – nikdo vlastně přesně neví, jaký je jejich právní status, na co čekají a dokdy bude stát jejich přítomnost tolerovat.
Většina těch, kteří ještě před pár měsíci žili v Las Raíces, se nakonec svého místa v systému dobrovolně vzdala. Nikdo jim v tom nebránil – zkrátka odešli a už se nevrátili. Někteří zůstali na ostrovech, jiným se podařilo dostat na pevninu. A od momentu, kdy bývalou vojenskou základnu opustili, se světem protloukají už jen na vlastní pěst.
III. LAS PALMAS: RADĚJI NA ULICI
Zvony kostelní věže na náměstí Svatého Dominika odbíjí pravé poledne. Pomalu se otevřou těžké dřevěné dveře a z kostela vykoukne postava – do mezery v otevřených dveřích postaví stolek a vykládá na něj několik balíčků. Před dveřmi se shromažďují staří i mladší, místní i cizinci.
„Na Kanáry jsem přijel před více než dvěma lety – s kamarády z Maroka jsme zaplatili za loď a připluli na ostrov Lanzarote. Celkem nás bylo třicet sedm,“ říká mladý muž, který si právě z potravinové banky vyzvedl balíček s jídlem. Tak jako v každý pracovní den.
Motiv se opakuje – i Yahya z domoviny odešel kvůli nedostatku práce. V Maroku se snažil uchytit v hliníkovém průmyslu – vyráběl okenní rámy, dveře, rámy postelí – a někdy pracoval i se sklem. Při rozhovoru ukazuje jizvy na předloktích, fyzické důkazy předešlého života.
„Do tábora jsem jít nechtěl. Ale měl jsem štěstí – mám kamaráda, který zde, v Las Palmas, žil ve squatu, tak jsem přišel za ním,“ pokračuje Yahya. „Právě na ulici jsem se naučil španělsky. A chtěl bych tady i zůstat – lidé jsou na nás hodní, velmi nám pomáhají, a také klima je zde lepší než na pevnině. Tam by se vám na ulici snadno mohlo stát, že v noci umrznete.“
Takových jako Yahya žijí v ulicích Las Palmas – hlavního města Gran Canarie – stovky. Někteří z nich se rozhodli z táborů odejít, jiní do nich dobrovolně ani nikdy nenastoupili.
„Migranti mimo systém žijí v Las Palmas různě – někteří ve squatu, někteří doma u aktivistů, jiní přespávají na ulici nebo na pláži,“ vysvětluje aktivistka, divadelní herečka a režisérka Marifé Navarrová. „A je to těžký život – kdykoliv se může stát, že na pláž přijdou lidé z technických služeb a vše, co vlastníte, vyhodí.“
Šedovlasá padesátnice sedí v prostorách lokálního komunitního centra ve staré koloniální části města – kromě aktivistů v budově sídlí ještě knihovna a maličká kavárna. Prostor vypadá i voní jako jakýsi školní sklad učebnic. Na policích ale leží knihy od španělského anarchistického vydavatelství a seřazeny jsou podle kategorií: filozofie, ekologie, feminismus.
Marifé je součástí největší aktivistické skupiny v Las Palmas s názvem Somos Red – v překladu Jsme síť. A jméno je to příhodné; aktivisté se totiž skutečně snaží vytvořit širokou a mnohovrstevnou záchytnou síť pro ty, kteří se ocitli mimo systém.
„Vznikli jsme v době, kdy na ulicích začalo přibývat opravdu mnoho lidí. Po nějaké době, kterou strávili v hotelech, je úřady chtěly poslat do táborů, často do Las Raíces. Mnoho z nich to ale odmítlo, měli strach,“ vysvětluje dále Marifé.
Skupina Somos Red si brzy vytvořila propracovanou strukturu, ve které každý výbor odpovídal za jiný aspekt pomoci: logistiku, jídlo, dárcovské příspěvky. A brzy začala poskytovat i to, v čem se státu příliš uspět nedaří – právní pomoc či pravidelné hodiny španělštiny.
Status migrantů na ulici není o nic jasnější než u těch, kteří zůstávají v kempech; mezinárodní ochranu většinou nemají, ale nikdo je ani nevyhostí. Často však mají pocit, že oproti životu v kempu jim ulice nabízí nevídanou naději – možná se jim podaří najít slušný squat, snadněji se naučí jazyk, někdy si dokonce vydělají i pár drobných.
Komunita, která migrantům v Las Palmas nabízí pomoc, je obrovská a těch, kteří dokážou v případě nouze na krizi reagovat, existuje nespočet. Somos Red není ani zdaleka jediná organizace, která lidem na ulici poskytuje pomoc.
Pokud víte, co hledáte, jen hodinku chůze od komunitního centra najdete v bývalé dělnické čtvrti nedaleko nákladního přístavu nenápadnou rohovou budovu. Není nijak speciálně označena, na dveřích jen visí úsměvný nápis: „Nenechávejte kola u vchodu, protože se rozzlobíme a to není dobré pro karmu.“
Když ale zazvoníte na zvonek a vyjdete pár pater po trochu ošoupaném schodišti na střechu, objevíte hlouček, který vám velmi rychle vysvětlí, co je na staré nenápadné budově výjimečné.
„Na Gran Canarii jsem přijel na podzim, nějakou dobu jsem strávil v hotelu. Potom mi úřady řekly, že mám odejít do Las Raíces. Měl jsem tam kamaráda a ten mě varoval, ať tam raději vůbec nechodím. Tak jsem si vybral ulici,“ popisuje dvacátník Muhammad – jeden z mužů, kteří sedí na střeše mezi sušícím se prádlem. „Na ulici jsem strávil měsíc a dvacet dní, spával jsem na zemi, jídlo mi dávali kolemjdoucí. Pak si mě k sobě vzala jedna aktivistka a nakonec jsem přišel sem.“
Budova patří spolku, který se jmenuje Atlas – v delší verzi Alternative Travel Local Association, tedy Lokální asociace pro alternativní cestovatele. Místo funguje jako hostel pro ty, koho tradiční turismus na Kanárech příliš neláká – cestovatele, kteří před luxusem upřednostňují skromnější a punkovější bydlení se sdílenou koupelnou i kuchyní.
Baťůžkáři nebo digitální nomádi byli původně jedinými, na koho byste v Atlase narazili. Dnes to však neplatí – v této chvíli zde totiž žije nejen Muhammad, ale i sedm dalších Senegalců, kteří by jinak živořili na ulici.
„Existují tací, kteří cestují pro radost, a pak ti, kteří cestují, aby přežili. Atlas je právě teď spojuje,“ vysvětluje zakladatel asociace Manolo Cabezudo – energický čtyřicátník, který kdysi sám pracoval ve velkém turistickém průmyslu, ale před několika lety se z něj rozhodl odejít. „Nikdy bych migrantům neradil, aby odešli z táborů. Ale když už se jich tolik v zimě ocitlo na ulici, nabídli jsme jim místo.“
Doposud se v Atlasu vystřídalo patnáct migrantů. A dnes jsou Muhammad a jeho spolubydlící nájemníky jako každý jiný – Manolo jim pronajímá sdílený pokoj za 250 eur měsíčně. A přestože legálně pracovat nemohou, způsoby, jak mu splatit nájem, přece existují.
„Každý čtvrtek na střeše promítáme filmy. Lístek stojí tři eura a chlapci připravují občerstvení. Někdy také pomáhají lidem v sousedství, například jim za pár eur umyjí auto či pomůžou vymalovat,“ vysvětluje Manolo.
Nestal se z něj aktivista na plný úvazek – stále se chce věnovat především rozvíjení Atlasu a komunitního centra, které se kolem něj tvoří. Pochopil ale, že právě zajištění bydlení, kontaktu se španělštinou a byť i té nejdrobnější práce může představovat jeho trošku, kterou přispěje ke snadnějšímu životu migrantů v Las Palmas.
Filmové večery i mytí aut tak budou pokračovat – a hned vedle Atlasu dokonce vzniká i dílna, v níž několik vyučených krejčích ze Senegalu šije barevné batohy či tašky, které bude Atlas později prodávat.
„Poté co jsem s nimi strávil několik měsíců, uvědomil jsem si, že každý migrant je projektem celé široké rodiny,“ říká Manolo. „Každý z nich má obrovskou zodpovědnost – na to, aby vůbec vyrazil na cestu, se mu často složila řada lidí. V momentě, kdy přijede, by dal všechno za to, aby mohl pracovat.“
V této chvíli se tak migranti, kteří se ocitli mimo systém, upínají k jedinému: že jednoho dne budou moci vládu požádat o to, aby ve Španělsku mohli začít pracovat legálně.
Nejprve to však na ulici – nebo ve squatu, na pláži či v hostelech – musí vydržet nejméně tři roky.
ARINAGA: KDE PLAVBA KONČÍ
„Ahoj skupino, nemáte nějaký tip, kde je nejlepší se na Tenerife potápět a je tam i co vidět – ať už nějaký vrak, nebo korály?“ ptá se třetí uživatel facebookové skupiny Kanárské ostrovy.
Auto sjede z dálnice, projede nehostinnou průmyslnou zónou a zastaví před kovovou bránou přístavu. Hned po otevření dveří se vám do očí nahrnou zrnka písku – síla větru, který zde vane od oceánu, je neskutečná. V zátoce opodál surfují turisté.
V přístavu Arinaga na východní straně Gran Canaria je ticho. Kromě nárazů větru, tichého bzučení nedalekých větrných mlýnů a vlastních kroků na prašné cestě není slyšet vůbec nic.
Na souši stojí více než stovka vraků dřevěných lodí – bílé, modré, zelené. Některé z nich vypadají docela zachovale, u jiných se však boky či vnitřek zcela rozpadají. V jedné lodi leží bota bez páru, ve druhé celý pár, v další zrezivělá plechovka od coly, velký kanystr na vodu, staré baterky. Zpod jednoho z vraků znějí plačtivé zvuky – zasekla pod ním kočka a teď neumí najít cestu ven. Člověku se po těle samovolně rozběhne husí kůže. Je to místo, kde se něco strašidelného prolíná s hlubokým pocitem piety.
Každá z lodí přežila nebezpečnou plavbu – některá plula několik stovek, některá i více než tisíc kilometrů, jedna na své palubě odvezla do Evropy pár desítek, ale jiná i více než sto lidí. V Arinaze jejich plavba končí.
„Po záchraně na moři sem lodě převáží Salvamento Marítimo,“ překřičí vítr strážník v policejní uniformě, který hlídá vchod do přístavu. „Když už tady nebude místo, lodě se zničí – a místo nich sem přivezou další.“
S přispěním Kirilla Ščeblykina.
Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
