Deník N

Chcete „dělat politiku“? Tak založte novou stranu. Co na tom, že ji nikdo nepotřebuje

Bude to chtít zase nějakou novou politickou stranu, Karle. Jaromír Štětina (vlevo) a Karel Schwarzenberg. Foto: ČTK
Bude to chtít zase nějakou novou politickou stranu, Karle. Jaromír Štětina (vlevo) a Karel Schwarzenberg. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Jiřího Pehe: Zakládání politických stran shora je nemoc české politiky. Většina i těch nejvlivnějších vznikla jako projekt skupiny elit s minimálním zázemím v občanské společnosti. Teď se stejnou cestou vydali Pavel Telička či Jaromír Štětina.

Česká polistopadová politika trpí mnoha neduhy – od dlouhodobě vysoké míry korupce přes nízkou míru racionality a ochoty hledat produktivní kompromisy až po nestabilitu, která stojí za předčasným pádem většiny vlád od roku 1993.

Jedním z důvodů jejího neutěšeného stavu je i skutečnost, že politické strany, které u nás hrály v procesu postkomunistické transformace rozhodující roli, z velké většiny vznikly jako projekty malých skupin „elit“, bez téměř jakéhokoliv zázemí v občanské společnosti.

V prvních letech po pádu bývalého režimu bylo zakládání nových politických stran „shora“, skupinkami zdánlivě „osvícených“ osobností svým způsobem nevyhnutelné. Nové strany nemohly mít v rodném listu zapsánu jako jednoho z rodičů občanskou společnost, protože ta po čtyřech dekádách fakticky neexistovala.

Lidé, kteří si přáli skoncovat s komunistickým režimem, se sice volně sdružili v prvních měsících po listopadu 1989 v Občanském fóru, ale to byl ad hoc projekt, nikoliv hnutí dlouhodobě působící v rámci občanské společnosti.

Nové strany tak vznikaly na základě ideologického know-how, které nabízeli lidé s jistou znalostí západních politických a ekonomických teorií. Václav Klaus a jeho spolupracovníci tak z části OF vytvořili Občanskou demokratickou stranu, která měla být svým profilem „konzervativně-liberální“.

Ani konzervativní, ani sociálně demokratická

Kdo by ovšem hledal za takovýmto ideovým vymezením stranu kopírující to, čím by konzervativní nebo pravicově-liberální strana byla na Západě, nepochodil by. Mnohem více šlo o mišmaš idejí a umělých ideologických přístupů, které byly ovlivněny postoji otců zakladatelů, především samotného Klause. Není divu, že když v roce 2002 Mirek Topolánek přebíral předsednictví strany od Klause, mluvil o jejím ideovém profilu jako o „klausismu.“

Podobně vzniklo i středové Občanské hnutí nebo další nové pravicové strany, jako byla Občanská demokratická aliance nebo Demokratická unie. Ty navíc na rozdíl od ODS ani vážně neusilovaly o vytvoření početnější členské základny, zůstaly spíše elitními politickými kluby.

Situace nebyla o moc lepší ani na levici. Tam se sice poměrně rychle obnovila sociální demokracie, ale skutečných sociálních demokratů, podobných těm, kteří působili na Západě, bylo poskrovnu. Hlavní slovo v obnovené straně měli nejprve „osmašedesátníci“ a osobnosti vracející se z exilu, přičemž strana musela bojovat o přízeň voličů s celou řadou postkomunistických uskupení „demokratické levice“.

Silnou sociální demokracii tak vytvořil spojením této tříště až Miloš Zeman. Ovšem stejně jako nebyla ODS konzervativně-liberální stranou, která by se opírala o členskou základnu plně chápající, co ono ideové vymezení znamená, nebyla skutečnou sociálně demokratickou stranou ani ČSSD. Vytvořil ji sjednocením různých forem levicového stranického postkomunismu „shora“ silný vůdce, který sám navíc skutečným sociálním demokratem nikdy nebyl.

Takový malý kultík…

V politickém spektru nové demokracie bylo samozřejmě možné najít i strany, které fungovaly v rámci Národní fronty během komunistického režimu a přežily pád komunismu. Ty měly na rozdíl od nově vznikajících formací početnější členskou základnu i organizační zázemí a těžko by o nich někdo mohl říct, že vznikly narychlo „shora“.

Nicméně i ony tápaly, protože se musely po listopadu 1989 nově definovat. Podařilo se to komunistům a lidovcům, zatímco Československá socialistická strana tento přerod nezvládla a zanikla.

Podstatné ovšem je, že rozhodující roli v české police hrály po další dvě dekády ODS a ČSSD, obě vytvořené silnými osobnostmi „shora“. Jejich členské základny byly malé a kvůli způsobu jejich vzniku v nich panovalo něco jako kult osobnosti otců zakladatelů. A ač se obě definovaly s pomocí tradičních politických filozofií známých na Západě, ve skutečnosti reprezentovaly jen různé formy postkomunismu.

Navzdory proklamované levicovosti (ČSSD) a pravicovosti (ODS, ODA) se příliš nelišily ani v reálných akcentech na levicovost a pravicovost, protože v procesu transformace a privatizace a později v rámci přistupování k Evropské unii bylo nutné činit celou plejádu ideově neutrálních kroků. „Levicová“ ČSSD tak kupříkladu musela dokončit privatizaci bank, kterou pravicové vlády nezvládly.

Nepolitická politika v praxi

Ačkoliv noví straničtí lídři rádi kritizovali prezidenta Václava Havla za jeho údajné nepřátelství vůči politickým stranám a ideje nepolitické politiky, k nimž se hlásil před pádem komunistického režimu, byli v lecčems právě oni příkladem „nepolitické politiky.“ Politické strany, které stvořili a v jejichž čele stáli, totiž představovaly projekty do jisté míry „nepolitické“ nebo „elitářské“ v tom, že vznikly a fungovaly „shora“, nikoliv ze skutečného politicko-občanského podhoubí.

Noví lídři navíc neměli o vznik masovějších stran, které by spolupracovaly s rodící se občanskou společností, žádný zájem. Symptomatický byl v tomto ohledu střet Klause a Zemana s občanskou společností v podobě Impulsu 99, Děkujeme, odejděte! i během televizní krize v roce 2000.

Je pravda, že lídři nových stran, vzniklých pod jejich taktovkou, čelili nechuti značné části veřejnosti ke stranictví, které zprofanoval komunistický režim. A také v české společnosti hlouběji zakořeněné nechuti k politice, která má svůj původ už v pozdním Rakousku-Uhersku. Jenže dělali velmi málo pro to, aby politiku skutečně „politizovali“ – tedy aktivity svých stran hlouběji zakotvili v občanské společnosti a snažili se opravdu lákat nové členy.

Výsledkem bylo, že se v období transformace u nás dělala politika jen takříkajíc naoko. Odehrávaly se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější