Spirála se vymrští a jehla vám propíchne žaludeční stěnu. A právě to chcete
O lepších superpočítačích, o farmaceutických miliardách, o předávkování Imodiem a o tom, že možná přece jen bude jednou možné polykat inzulín v tabletách. Je tu další Týden s vědou a technikou.
Jen v České republice je kolem devíti set tisíc diabetiků a jejich počet rychle roste: jednak proto, že cukrovka je civilizační choroba, jednak kvůli lepší diagnostice. Pro valnou část z nich zůstává jedinou léčbou podávání syntetického inzulínu. Ten se nedá aplikovat ve formě tablet, protože jde o bílkovinu, a tím pádem ho tělo začne rozkládat – trávit – už v ústech. Nikdy by se nedostal do krevního oběhu.
Jestli vás napadne, že by se na to dalo jít z opačného konce, nejste první – ale nedalo. Molekula inzulínu je příliš velká, než aby prošla střevní stěnou. Proto si diabetici musí píchat injekce, používat inzulínové pero nebo pumpu, což jsou náročné a nepříjemné způsoby podávání léku. Inhalační inzulín, do nějž se počátkem století vkládaly velké naděje, se neosvědčil, protože jeho účinnost je malá, a tím pádem je neúnosně drahý. Dnes jej vyrábí jediná farmaceutická firma na světě, je dostupný jen v USA a používá se zpravidla jako doplněk injekčního podávání, ne jako jeho náhrada. Vypadá to, že představuje slepou uličku.
Pružina, jehla a želva
O to zajímavější jsou výsledky týmu tvořeného výzkumníky z MIT, Harvardu a farmaceutické firmy Novo Nordisk. Pacient polkne kapsli, která se v žaludku během deseti minut rozpustí. V kapsli je pružina s ostrou špičkou, celá tvořená krystalickým inzulínem. Když se rozpustí obal, pružina se vymrští, propíchne žaludeční stěnu a inzulín přejde do krve. Vypadá to divoce, ale žaludeční stěnu nepatrná jehlička nijak nepoškodí a pacient ani nepocítí bolest, protože v žaludku není mnoho nervových zakončení příslušného typu. (Jsou tam jiná, ale ta na vpich nereagují.) Nejtěžší je zaručit, aby
