Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kdo pozná poušť, touží se vracet. Za každou dunou jsou další otázky, říká egyptolog Miroslav Verner

„Stýská se mi za každého počasí. Mnoho egyptologů ani neví, kde je jejich domov,“ říká profesor Miroslav Verner. Foto: Archiv Českého egyptologického ústavu
„Stýská se mi za každého počasí. Mnoho egyptologů ani neví, kde je jejich domov,“ říká profesor Miroslav Verner. Foto: Archiv Českého egyptologického ústavu

Nestor české egyptologie Miroslav Verner oslaví zanedlouho osmdesátiny. V osobně laděném rozhovoru se ohlíží za nejsilnějšími momenty své profesní dráhy. Jaký největší poklad v rozpáleném písku nalezl? A co v poušti ztratil? Co obětoval? „Mnozí egyptologové řeší dilema, kde je vlastně jejich domov. Já jsem se vždy domů vracel kvůli svým synům.“ O jednu vnučku se věhlasný egyptolog „dělí“ se zpěvákem a kytaristou Petrem Jandou. Maruška jim říká děda Kytara a děda Pyramida.

Je poslední srpen, ale venku je chladno, fouká vítr, celý den mrholí nebo prší… Stýská se vám v takových dnech po Egyptě více než jindy?

Stýská se mi velmi za každého počasí. Ale možná ještě víc, když je krásně, teplo mi totiž víc připomíná egyptské prostředí a stesk je asi silnější.

Kdy jste byl v Egyptě naposledy?

Před dvěma lety na konferenci. Pak jsme plánovali s rodinou mého staršího syna velkou poznávací cestu po Egyptě. Už jsme měli letenky i rezervaci hotelů a odletět jsme měli na přelomu března a dubna 2020. Všechno jsme museli kvůli pandemii zrušit a zůstali jsme doma. Ale moc rádi bychom tuto cestu uskutečnili v příštím roce.

„Vždycky jsem měl raději písek než vodu,“ řekl jste v jednom starším rozhovoru. V čem je to kouzlo písku?

Písek, kamení, skály. Poušť. Vždycky mě takové prostředí nesmírně přitahovalo, možná proto, že jsem narozený ve znamení Štíra, kterému je to asi vlastní! (směje se) Ale vážně. To prostředí je úžasné, poušť je fascinující. Kdo ji pozná, má velkou touhu se do ní vracet znovu a znovu. Poušť je živel.

Hvězdné nebe v Západní poušti při expedici do Gilf Kebíru v roce 2008. Foto: Archiv Českého egyptologického ústavu

A kdo ji nezná, kdo ji nepoznal, z ní má strach…

I ten, kdo ji zná. Poušť má krásnou, ale i děsivou tvář. Kdo se pouští do pouště, musí být obezřetný, připravený, nesmí podcenit sebemenší maličkost.

Poušť je pro mě abstraktní krajina. Nádherná. Je tam naprosté ticho. Kolem ucha vám nezabzučí ani moucha. Takové prostředí mě nutí k sebereflexi, uvědomíte si tam svou malost, bezvýznamnost, při pohledu na nekonečný a krásný a divoký svět. Poušť má spoustu tváří. Skály, duny, sem tam oáza. A skrývá i památky.

Staří Egypťané měli pro svůj svět dva termíny. Jednu nazývali „Černá země“, tedy úrodné údolí Nilu a delty s černou prstí, a tu druhou Červená země, přeneseně i Rozpálená země, to byla divoká poušť a z té měli pochopitelně strach. A do těch několika oáz, které znali, posílali často lidi do vyhnanství…

Poušť mnoha tváří

Za trest do oázy?

Ano. Někdy tomu tak bylo. Od konce pravěku, kdy se začal formovat staroegyptský stát, byli Egypťané v úzké interakci s nejrůznějšími zeměmi a národy: na jihu s Núbijci, na severu s obyvateli Levanty a východního Středomoří a také s lidmi, kteří obývali oázy v Západní poušti, jak se v Egyptě nazývá východní Sahara. A ta v průběhu minulých tisíciletí měnila svou tvář.

Jak?

Jak se měnilo klima, Sahara

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Kontext N, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější