Deník N

Kreml má v Česku trojského koně – pravoslavnou církev. Její místní hodnostáři se tím ani moc netají

K pravoslavné církvi se hlásí na dvě desítky tisíc Čechů a několikanásobně víc cizinců, kteří zde pobývají. Foto: ČTK
K pravoslavné církvi se hlásí na dvě desítky tisíc Čechů a několikanásobně víc cizinců, kteří zde pobývají. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Analýza Stanislava Matvejeva: Koncem roku si svět všiml, jak se pravoslavná církev na Ukrajině snaží vymanit z ruského vlivu. Nakonec se jí to (přinejmenším formálně) podařilo, nicméně v jiných zemích se Kreml dál snaží prostřednictvím s ním spřízněných církevních autorit prosadit svůj vliv. A Česko patří mezi ně.

Z ideologického prázdna, které v ruské společnosti zavládlo v devadesátých letech, po pádu komunismu, se ruská pravoslavná církev vynořila nejen jako čistě duchovní a charitativní organizace, ale také jako mimořádně vlivná společenská instituce schopná ovlivňovat politické dění.

Kreml záhy zjistil, že jedním z nejúčinnějších nástrojů ovlivňování veřejného mínění v zahraničí je tzv. měkká síla (soft power), tedy cesta, jak prostřednictvím kultury, výměny vědeckých poznatků, navazování společenských styků a podobně trvale měnit chování občanů jiných zemí. A moskevský patriarchát ruské pravoslavné církve se – vedle své nezastupitelné role pomáhat režimu Vladimira Putina udržet doma stabilitu – nezdráhal i v tomto případě přiložit ruku k dílu.

Současnost nabízí k řešení celou řadu důležitých geopolitických problémů, výše uvedené příliš pozornosti zpravidla nepřitahuje. Proto také většina veřejnosti netuší, že pravoslavná církev v České republice (při sčítání lidu v roce 2011 se k pravoslaví přihlásilo 20 533 Čechů, dnes k tomu bude nutné připočíst i několikanásobně vyšší počet cizinců, kteří zde pobývají) a na Slovensku dnes funguje pod významným tlakem moskevského patriarchátu. Má tak bezprostřední vliv na názory a chování pravoslavných křesťanů v těchto zemích.

„Samostatnost“ od moskevského patriarchátu

V českých zemích jednoznačně mezi katolíky převládal a převládá latinský ritus. Oživení pravoslavné víry nastalo až po vyhlášení Československé republiky v roce 1918. Před druhou světovou válkou se zdejší pravoslavní orientovali především na srbskou pravoslavnou církev, která také v roce 1921 vysvětila jejich prvního biskupa – Gorazda.

V roce 1942 byla česká pravoslavná komunita postavena mimo zákon a postupně decimována nacisty za svůj podíl na ukrývání parašutistů, kteří zabili říšského protektora Reinharda Heydricha. Její zbytky se pak začaly postupně sbližovat s moskevským patriarchátem ruské pravoslavné církve.

V roce 1951 převzal československé pravoslavné pod svá křídla oficiálně moskevský patriarchát, i když se tak paradoxně stalo aktem tzv. autokefality čili „osamostatněním se“. Nicméně administrativní přechod pod jurisdikci ruské pravoslavné církve nebyl žádný akt svobodné volby věřících. Právě naopak, šlo o shora řízený proces, kterým si nadřízená složka zajistila kontrolu nad náboženskou komunitou díky svému geopolitickému významu a vlivu sovětských „osvoboditelů“.

Za povšimnutí také stojí, že od roku 1950 do ní byli začleněni i slovenští řeckokatolíci, protože řeckokatolická církev byla státem zakázána. Po jejím obnovení se pak většina farníků vrátila ke svému původnímu vyznání.

Po zbytek trvání komunistické vlády se československá pravoslavná církev ochotně podílela na potlačování nesouhlasu s režimem a sledování aktivit běžných občanů, což vyplývá z faktu, že většina kléru fungovala jako agenti StB.

Svého vlivu na české a slovenské pravoslaví se ruská pravoslavná církev nevzdala ani po pádu železné opony. Už v devadesátých letech se objevily

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější