Fenomén AB. Jak šéf ANO změnil Česko, když si odmyslíme všechna čísla
Předvolební hodnocení dosluhující vlády náleží hlavně do říše čísel: počítají se kilometry dálnic, růst důchodů, tempo zadlužování nebo oběti pandemie. Za tímhle světem je ale ještě jeden, hlubší. Čísla v něm nejsou nebo hrají zanedbatelnou roli. Česko je jinou zemí než před příchodem Andreje Babiše. Upnutí se na změřitelné věci vrhá tuto proměnu do stínu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů.“
I když to někomu může přijít jako popis současného dění, tento výrok jsme slyšeli před hodně lety. Z projevu, v němž zazněl, se ale okřídlenou stala jiná věta: ta, že naše země nevzkvétá.
Česko od sametové revoluce opsalo dráhu od autora těchto slov Václava Havla až k Andreji Babišovi. Právě oni – a spolu s nimi Václav Klaus a Miloš Zeman – jsou klíčovými tvůrci novodobého českého politického dění. A v mnohém tvůrci toho, jak žijeme, čím žijeme a co si o tom myslíme.
Zároveň ta jména nemohou zastupovat rozdílnější příběhy: Havel symbolizoval porevoluční étos a akcent na morálku, Klaus divokou dobu privatizace, rozpad Československa, zrod systému stran a později kritiku politického směřování většiny západního světa.
Zeman dokázal získat moc jako tribun těch, pro něž listopadová revoluce v konečném důsledku nebyla vítězstvím.
Polistopadové politické dějiny lze členit na období klidu a předěly, kdy se znovu rozdávají karty, právě podle osobností. Předělem bylo období sametové revoluce a měsíců po ní, které vyneslo do silné pozice Havla a Klause. Předělem byl pád Klausovy vlády a nestabilní doba, než se k moci coby premiér dostal Zeman.
Předěl po konci jeho opozičněsmluvní vlády se uzavřel, když byl na Hrad zvolen Václav Klaus. A dosud naposledy se hlavní mocenské siločáry překreslily v údobí po smrti Václava Havla, v němž se do vlády dostal Andrej Babiš a hlavou státu se stal Miloš Zeman.
Patří Babiš do klubu?
Logické je se ptát, zda Andreji Babišovi náleží co do vlivu na Česko místo mezi prezidenty. A není-li na takový soud brzy.
Shrňme si to: byl zhruba sedm let ve vládě, na české poměry velmi dlouho. Dokončí celé funkční období. Má bezpodmínečně loajální stranu. Soustředil byznysovou i mediální moc v míře, o níž si jeho předchůdci z Kramářovy vily mohli nechat jen zdát.
A překreslil politickou mapu v zemi – tedy: shodil ji ze stolu, roztrhal, spálil a nakreslil úplně novou.
Od rozpadu federace do Babišova příchodu platilo, že premiéra, ty úřednické nepočítaje, staví ODS nebo ČSSD. Bod jedna – hegemon pravice či levice vyhrál volby; bod dvě – vznikla vládní většina v čele s jednou z těchto stran a zpravidla s menšími partnery ve Sněmovně.
Za hospodářské krize ten systém začal krvácet a Andrej Babiš to vycítil jako žralok.
Volební speciál: Jak Babiš změnil Česko. V číslech i bez nich
Dorazil na bitevní pole, z nějž do opozice – i pod tlakem nového prezidenta Zemana – ustupovaly trosky ODS, která ztratila kredit řízením země během oné krize a pak aférou premiéra Petra Nečase a jeho milenky Jany Nagyové.
Andrej Babiš dezorientované voliče ODS získal a udržel dost dlouho, aby zapomněli, že jejich bývalá strana umí být rozhodující politickou silou v zemi. Pak se obrátil doleva – a zatímco s ČSSD vládl, decimoval a připoutával na svou orbitu zase její elektorát.
Sociální i občanské demokraty odsunul do bezvýznamnosti jako nikdo jiný.
Ti první jsou nejstarší politickou stranou v Česku a budou rádi, udrží-li se vůbec ve Sněmovně.
Konzervativci sice vytvořili volební blok, který ohrožuje Babišovo vítězství, s ohledem na rozložení sil se ale může dobře stát, že ani je k vládě nebude potřebovat. Před Babišovým nástupem by přitom vláda, jejíž zrod by ODS i ČSSD sledovaly v rolích statistů, byla něco nemyslitelného.
Příčina, nebo důsledek?
První velkou českou polistopadovou aférou bylo v červnu 1990 předvolební obvinění šéfa lidovců Josefa Bartončíka ze spolupráce se Státní bezpečností. Nestihlo se prokázat ani vyvrátit, do prvních svobodných voleb chyběly hodiny, vytrvalo ale přesvědčení, že stranu citelně poškodilo.
Andreji Babišovi nic takového neškodí, i když zmínky o něm jsou v řadě archivních materiálů StB. (Svět je malý. Bartončíkovy syny si najal jako právníky.)
K tomu se postupně přidal střet zájmů, trestní stíhání i důkaz, jak přes svá média domlouval útok na politickou konkurenci. Politici ve vyspělých zemích v takové situaci odstupují, zpravidla je donutí tlak spolustraníků obávajících se neudržitelnosti situace před veřejností.
Jenže mít hroší kůži, vlivná média a být absolutním pánem nad stranickými kolegy se ukázalo jako
