Co si to ti Němci dovolují!? Mnozí Rusové dodnes nepochopili, že druhá světová válka už skončila
Analýza Michaela Romancova: V Rusku se zvedla vlna nevole poté, co si v Süddeutsche Zeitung dovolili poznamenat, zda by nebylo lepší připomínat si obrovské utrpení Leningraďanů během německé blokády tryznou, a ne vojenskou přehlídkou. Jenže Kreml obraz nepřítele nutně potřebuje.
Současný systém mezinárodních vztahů, respektive celá řada jeho parametrů (za všechny uveďme například systém OSN s exkluzivním postavením pěti stálých členů Rady bezpečnosti nebo tak zvané Brettonwoodské instituce) jsou odvozeny od výsledků II. světové války.
Není proto divu, že se jedná o stále „živé“ téma, a to nejen pro vojenské historiky, odborníky na strategii, logistiku, mezinárodní právníky či národohospodáře, ale pochopitelně též pro politiky. Od jejího konce nás dělí již téměř 74 let, jeho aktivních účastníků tudíž je už pomálu a za několik let nebudou žádní. Právě od politiků se proto očekává, že odkaz této události, která způsobila tak obrovskou zkázu a nezměrné utrpení, udrží jako nosné téma ve veřejném prostoru i nadále, protože… Protože proč? Jaký je vlastně odkaz II. světové války a jak s ním „správně“ zacházet?
Poučení a východiska versus skutečnost
Na první pohled se zdá, že jde o jednoduchou otázku, jež byla zodpovězena již při založení OSN v roce 1945. Vždyť přece stále víme, že se jednalo o nejničivější konflikt v lidských dějinách; hlavním původcem byl nacionalismus zesílený totalitní ideologií; technický pokrok způsobil, že válka okamžitě tvrdě dopadla nejen na bojující vojáky, ale i na civilisty v zázemí; agresivní mocnosti byly poraženy jen s mimořádným vypětím sil a díky spolupráci koalice velmocí vedené tzv. Velkou trojkou; vybrané etnické skupiny decimovalo systematické vyvražďování, kvůli čemuž se mezinárodní právo „obohatilo“ o kategorii zločiny proti lidskosti; světlo světa spatřily nové, vysoce efektivní zbraně, včetně zbraní jaderných… Proto se musíme snažit, aby se již nikdy nic takového neopakovalo, respektive aby tomu zabránila spolupráce vítězů, na jejichž bedrech spočinula odpovědnost za udržení poválečného míru.
Realita však byla jiná. Velké válce se lidstvo sice (zatím?) vyhnout dokázalo, ale místo mírové spolupráce dominovala systému mezinárodních vztahů čtyřicet let studená válka, která v celosvětovou konfrontaci nepřerostla spíš kvůli jadernému odstrašení a „rovnováze strachu“ než kvůli schopnosti poučit se z hrůz minulosti.
Až si letos v listopadu budeme připomínat třicáté výročí pádu berlínské zdi a americko-sovětského summitu na Maltě, kde George Bush starší s Michajlem Gorbačovem oficiálně vyhlásili konec studené války, budeme si opět muset přiznat: sice tím otevřeli dveře k ekonomické globalizaci, která v mnoha ohledech svět propojila a sblížila těsněji a intenzivněji než kdykoli předtím, ale ani tentokrát to neznamenalo, že se konečně shodl na nějakých společných hodnotách.
Sen z počátku 90. let minulého století, že celé lidstvo začne směřovat k liberální demokracii a tržní ekonomice, se rozplynul a místo globální kooperace se čím dál tím zřetelněji rýsují obrysy uspořádání vysoce konkurenčního, které je ve své podstatě náchylné ke konfrontacím. Vzhledem ke všemu výše uvedenému by bylo naivní a neodpovědné předpokládat, že se jaksi globálně dočkáme podobné reflexe II. světové války, k jaké jsme se dopracovali (snad většinově) dopracovali my Evropané.
Jakou roli v kontextu našeho kontinentu II. světová válka hrála, hraje a bude hrát? Na první část otázky je odpověď jednoduchá.
