Americký deník Jany Ciglerové: Jak jsem poznala americké zdravotnictví podruhé
Kdybych v tu chvíli věděla, co mě za pár okamžiků čeká, odnesla bych si ten pitomý pytel s odpadky do popelnice sama. Ale vynášení koše je u nás práce mého prostředního syna, a tak šel s igelitovou taškou na zahradu on.
Deset vteřin nato ho slyším křičet tak, jako nikdy před tím. Blesklo mi hlavou, že tam asi potkal nějaké zvíře, co jiného by se tak mohlo na zahradě stát. Přiběhne zpátky a v šíleném pláči mi ukazuje nohu. V ní má díru. Na první pohled to vypadá, jako by si vyřízl kus masa, trojúhelník o délce asi pěti centimetrů.
V tom okamžiku se poklidné odpoledne, kdy nás čekalo jen vrácení knih do knihovny a sledování večerních zpráv, změní na drama, které skončí v jedenáct v noci. Doma je s námi ještě nejstarší syn, který je v největším šoku ze všech a třese se tak, že nedokáže ani naťukat do telefonu kód a vytočit 911. A tak jednou rukou držím ránu a druhou vytáčím číslo.
Okamžitě se tam ozve klidný mužský hlas, zadávám nejdřív adresu, jméno, telefon, popisuju stav dítěte. Neomdlívá, dýchá, brečí, snad ho proboha slyšíte, ne, už přijeďte. „Zadali jsme požadavek, každou chvíli někdo dorazí, nebojte,“ říká mi muž. „Jak se to stalo?“
Nevím.