Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Dívka v balerinkách nemá zachraňovat Romy v ghettech. To musíme dělat my, říká psychiatr

Peter Pöthe. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Peter Pöthe. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Annamária Horváthová si před třemi lety nazula balerinky, vyhrála běžecký závod na 750 metrů a oslnila svět. Drobné romské dívce se lidé složili na tenisky a ona se stala i dorosteneckou mistryní Slovenska. Dnes je jí šestnáct a má za sebou interrupci. Jak se má v otázce těhotenství rozhodnout, lidé bez zábran analyzovali na sociálních sítích. Co taková pozornost s dívkou žijící v romské osadě udělá? Komentovali by lidé stejným způsobem i těhotenství bílé dívky? A nestala se Annamária jen roztomilou hračkou veřejnosti? O tom v rozhovoru s Deníkem N mluvil dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe, který romské děti ve slovenských osadách navštěvuje.

Annamária, dívka, která se proslavila vítězstvím v běhu v balerinkách. Na jedné straně jí gratuloval prezident Andrej Kiska, na straně druhé se jí lidé složili na tenisky a najednou jako by se stala veřejným majetkem. Na sociálních sítích se diskutuje o tom, že v šestnácti letech otěhotněla a zda by měla jít na potrat, či nikoli, zda nemá přednost běžecká kariéra… Co to s ní udělá?

Nedokážu si to představit, protože ji neznám, ale obecně mediální zájem z mé zkušenosti škodí. A já tu zkušenost z jiných romských rodin mám. Jde konkrétně o rodinu popálené Natálky, ke které jsem jezdil.

Je to, jako by si lidé takového člověka přivlastnili. A ti sociálně slabí pak skutečně v naději, že se jim díky mediálnímu zájmu dostane nějakých výhod, mají tendenci se v uvozovkách trošku zaprodat. Když žijete v bídě, nemáte ani tekoucí vodu, vyrůstáte v jedné místnosti bez topení s deseti dalšími lidmi…

Což je zrovna případ Annamárie.

Ano. Tato situace je opravdu jako boj o přežití. Tím pádem tlak na Annamárii může být obrovský. Nejen ze strany společnosti, ale i ze strany její romské komunity. A je to falešné, protože lidé si vytvořili pohádku o chudé dívce, které koupíme tenisky a z ní se stane slavná běžkyně. To je pohádka pro nás. Tím se z takové dívky stává hračka většinové společnosti.

Realita je ale taková, že v bídě žijí desetitisíce lidí. A do okamžiku, než nějak začnou většinovou společnost bavit, nikoho nezajímají. Až tak, že zákony na ochranu dětí nebo na školní docházku nebo na ranou péči se u těchto dětí nedodržují. Bere se to tak, že je to v pořádku, že tito lidé takhle žijí.

Na to by se mělo upozornit. Normální společnost by byla v šoku, kdyby se dozvěděla, jak žijí. Ale nechtějí to vidět, média neukazují, že takhle žije nejen Annamária, ale i desetitisíce lidí tam.

Řekla bych, že to média ukazují. Spíš jde o to, nakolik se to pak většinové společnosti dotkne. Asi se jich dotkne bohužel právě jen příběh, ze kterého si dělají tu pohádku.

Dřív to média moc neukazovala. Ukazují senzační zprávy, kolik je tam covidu a jak tam policie někoho zmlátila. Ale o hrozných podmínkách nic moc. Ti lidé žijí za velkou zdí. V Sečovcích opravdu jedí ze země a některé děti tam skoro ani neumí mluvit.

O Sečovcích vzniklo dost reportáží. Děti žijící v bahně, fetující toluen…

Je to naprosto zanedbaná skupina lidí, která žije asi dvě stě metrů za zdí, za kterou jsou lidé najedení a čistě oblečení a stojí v kostele venku na nedělní mši. To jsem opravdu zažil.

Většinová společnost o nich skutečně nechce vědět. Stačí jim, že se jim teď naplnila fantazie, že se objevila nějaká Popelka a oni ji zachrání. Tohle ale znamená, že příběh Popelky nikdy nebude skutečný příběh Annamárie. Bude to projekce většinové společnosti. I těch, kteří jí kupují ty tenisky. To ale není řešení. Řešení je, aby

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Romové

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější