Hledání náhrady za Jana Třísku bylo zvláštní, říká o novém filmu Jiří Mádl. Švehlík jako jediný neuměl na zkoušce text
Před pěti lety si Jiří Mádl přibral k herectví i psaní scénářů a režii a autorsky debutoval filmem Pojedeme k moři. Nyní přichází do kin odlehčenější snímek Na střeše, v němž se osmdesátiletý český profesor v důchodu za dramatických okolností setká s ilegálním vietnamským imigrantem. Natáčení se značně zkomplikovalo nečekaným úmrtím herce Jana Třísky.
Scénář filmu Na střeše jste napsal už v roce 2011. Co se s ním od té doby dělo?
Byl to můj absolventský scénář na New York Film Academy, kde jsem studoval scenáristiku. Pak ten projekt vystřídal několik režisérů i producentů, postupně se mělo natáčet ve třech zemích.
Vy jste ho nechtěl od začátku režírovat sám?
Tehdy jsem neplánoval režírovat ani svůj režijní debut Pojedeme k moři, i když už jsem ho měl napsaný. Moje nejvyšší ambice se scénářem Na střeše byla, aby ho natočil nějaký kolega ze školy, student režie. Proto jsem to psal úplně jednoduše – byt, dva lidi, střecha, pár dalších prostředí. Ale pak ten scénář žil vlastním životem. Můj učitel, který pracoval pro Columbia Pictures, zkoušel filmovým studiím nabízet jeho synopsi. Jednal jsem s jednou českou režisérkou, s jistou producentkou jsme zkoušeli jihokorejskou cestu. Nakonec jsem se potkal s producentkou Monikou Kristl a bylo jasné, že je vlastně jedno, kde to udělám, protože mám někoho, kdo chápe podstatu toho, co chci. Chtěli jsme točit v Německu, dokonce jsem si ohledně hlavní role v Curychu plácl s Brunem Ganzem. Ale nakonec pro mě jako pro neznámého režiséra v zahraničí bylo strašně těžké sehnat financování. A tak padlo rozhodnutí, že si to natočím sám, svobodně, doma, jak nejlíp můžu. A obsadil jsem Jana Třísku.
Který náhle zemřel v předvečer natáčení po pádu z Karlova mostu. Jak jste reagoval?
Už když ten den nepřišel na schůzku, věděl jsem, že se stalo něco vážného. Jan Tříska byl dochvilný. Těsně před usnutím mi volala Monika, co se stalo. Druhý den ráno jsem se s ní sešel v kavárně a už nám jen drnčely telefony. Všichni to už věděli a já vůbec netuším jak. Byla to scéna jako z nějakého depresivního filmu, kdybych to takhle natočil, nikdo mi to neuvěří. Venku mrholilo, nad Prahou stoupala pára, my jsme sklesle seděli a do té kavárny úplně náhodou a nezávisle na sobě přišli
