Čistí český fotbal. Panenka se s ním odmítl vyfotit, bál se, že pak Bohemka sestoupí
Spolek Čistý fotbal se stává čím dál tím větším postrachem fotbalových podvodníků a obchodníků s výsledky hlavně v nižších soutěžích. Jeho šéf Lukáš Říha objíždí se svými kolegy Česko a dbá na čistotu řízení zápasů. Logo jeho spolku nosí na svém dresu už devadesát klubů v zemi.
Lukáš Říha pochází z Odoleny Vody, sám fotbal hrával za Spartu a Blšany, ale kvůli zdravotním problémům musel s aktivní činností končit. Dnes se snaží se svými kolegy, podobnými nadšenci, o očistu českého nejpopulárnějšího sportu, který to potřebuje od nejvyšší soutěže až po takzvanou pralesní ligu. Soustředí se hlavně na nižší soutěže, krajské přebory a první třídy, kam oko televizních kamer a zájem médií nedohlédne a kde se někdy dějí „neskutečná zvěrstva“.
Nepřipadáte si v české fotbalové džungli trochu jako Don Quijote?
S několika přáteli nám vadilo, co se v českém fotbale děje a že s tím prakticky nikdo nic systematicky nedělá. Naše první myšlenky na založení Čistého fotbalu přišly už na přelomu let 2013 a 2014. V této době jsme také vytvořili své internetové stránky www.cistyfotbal.cz a zprovoznili jsme protikorupční linku. Na tu je možné oznámit různé nekalosti, které se ve fotbale stanou. Na jaře 2014 pak přišlo velké povzbuzení, když Čistý fotbal veřejně podpořila Markéta Haindlová, předsedkyně České asociace fotbalových hráčů a bývalá šéfka odvolací a revizní komise Fotbalové asociace. A v roce 2015 byla naše iniciativa zapsána jako spolek do spolkového rejstříku na Krajském soudu v Praze. Dneska nás podporuje devadesát klubů, které stále přibývají. Možná někomu naše snaha může přijít jako donquijotská, ale máme výsledky. Nedávno se k Čistému fotbalu přidal první třetiligový klub z Benešova.
A jak to funguje v praxi? Třeba ty vaše inspekční cesty.
To funguje až nečekaně dobře. U některého klubu nám před utkáním zavolají, že mají obavy o jeho vývoj, třeba kvůli delegaci rozhodčích. Já tak vyjíždím v sezoně prakticky každé druhé kolo, většinou na zápasy krajských přeborů a první třídy. Nejčastěji pak do středních Čech, které jsou vyhlášené tím, že se tu občas dějí velké věci. Moje přítomnost na zápase pak často stačí k tomu, aby se odehrál férovým způsobem.
To mi připomíná staré časy, když kolega ze středočeského krajského deníku podobně objížděl zápasy nižších soutěží a jakmile ho uviděl rozhodčí, pravil: „Všechno se ruší, nechci mít potíže, pískám rovinu, je tu ten novinář z kraje.“
Ale ono to takhle skutečně funguje. Mám takový sen:
