Vzpomínky na budoucnost Afghánistánu pod tálibskou vládou
Komentář Břetislava Turečka, jednoho z mála českých novinářů, kteří před více než dvaceti lety procestovali Afghánistán pod vládou Tálibánu. Reportoval z něj o životě místních lidí i postojích kontroverzního režimu. Nad tehdejšími poznatky a zkušenostmi uvažuje, co může přijít teď.
Abdul Valí to se mnou neměl jednoduché. Tálibánské ministerstvo zahraničí mi toho osmadvacetiletého chlapíka přidělilo jako tlumočníka, průvodce a dozorce. „Víš, že je tu zakázáno fotografovat, tak to dodržuj,“ nabádal mě průběžně. „Už jsem ti říkal, že se nesmíš bavit se ženami,“ napomenul mě, když mě zpod burky oslovila perfektní angličtinou místní mladá žena a já i podle dobrého stavu její modré „uniformy“ usuzoval, že patří k lépe situované rodině.
Jenže za dlouhých večerů ve svitu petrolejky cosi padalo i na Abdula Valího. Mezi zobáním antidepresiv třeba šeptem připustil: „Tálibánci jednou surově zbičovali moji sestřenici – neměla ponožky a příliš jí na ulici vykukovala lýtka.“ Leskly se mu oči.
Vízum za sovětskou okupaci
Abdul Valí ztělesňoval nejistotu, chaos i otazníky, které se nad celou zemí vznášely a které se dnes do velké míry vracejí. Byl placen – paradoxně mnou samotným –, aby se ke mně dostávala jen slova přívětivá k Tálibánu. Zároveň ale měl temné vzpomínky a navíc velmi těžce nesl, že když se šel modlit, já i lidé kolem jsme toho času využívali k „protistátním“ řečem. Krušno mu bylo, i když se namanul někdo, kdo se mnou mohl kromě angličtiny a perštiny mluvit i rusky nebo německy – těmto jazykům totiž nerozuměl.
Byl březen 2001 a do svržení Tálibánu chybělo půl roku. Vízum „Islámského emirátu Afghánistán“ jsem v Praze na ambasádě mezinárodně uznané vlády dostat nemohl, musel jsem do některé z pouhých tří zemí, které tehdy tálibánský režim uznávaly. Praktická volba padla na sousední Pákistán. Na konzulátu v Islámábádu se každé ráno tísnily desítky reportérů z celého světa, často z renomovaných redakcí, kteří chtěli na vlastní oči vidět trosky obřích kamenných buddhů, jež Tálibánci zrovna vyhodili do vzduchu v provincii Bámján. Toho dne jsem ale před závistivými pohledy kolegů zvučných jmen triumfoval já. „Kde je ten novinář z Československa?“ vyšel před vchod tálibánský úředník. „Vaše země byla také okupována Sověty? Tak si počkejte, za chvíli dostanete vízum.“
Před jakými otázkami stojí po pádu Kábulu světové velmoci?
Na rozdíl od většiny novinářů mě nezajímal jen Kábul a zkáza předislámských památek. Chtěl jsem se vyhnout
