Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vzpomínky na budoucnost Afghánistánu pod tálibskou vládou

Nakolik bude Tálibán prosazovat „staré pořádky“ z 90. let a do jaké míry přetrvají pokrok a vymoženosti posledních dvou dekád, bude hodně vyplývat z toho, zda se podaří sestavit vládu národní jednoty. Ilustrační foto: Jussuf Jannesar, agentura Epicentrum
Nakolik bude Tálibán prosazovat „staré pořádky“ z 90. let a do jaké míry přetrvají pokrok a vymoženosti posledních dvou dekád, bude hodně vyplývat z toho, zda se podaří sestavit vládu národní jednoty. Ilustrační foto: Jussuf Jannesar, agentura Epicentrum

Komentář Břetislava Turečka, jednoho z mála českých novinářů, kteří před více než dvaceti lety procestovali Afghánistán pod vládou Tálibánu. Reportoval z něj o životě místních lidí i postojích kontroverzního režimu. Nad tehdejšími poznatky a zkušenostmi uvažuje, co může přijít teď.

Abdul Valí to se mnou neměl jednoduché. Tálibánské ministerstvo zahraničí mi toho osmadvacetiletého chlapíka přidělilo jako tlumočníka, průvodce a dozorce. „Víš, že je tu zakázáno fotografovat, tak to dodržuj,“ nabádal mě průběžně. „Už jsem ti říkal, že se nesmíš bavit se ženami,“ napomenul mě, když mě zpod burky oslovila perfektní angličtinou místní mladá žena a já i podle dobrého stavu její modré „uniformy“ usuzoval, že patří k lépe situované rodině.

Jenže za dlouhých večerů ve svitu petrolejky cosi padalo i na Abdula Valího. Mezi zobáním antidepresiv třeba šeptem připustil: „Tálibánci jednou surově zbičovali moji sestřenici – neměla ponožky a příliš jí na ulici vykukovala lýtka.“ Leskly se mu oči.

Vízum za sovětskou okupaci

Abdul Valí ztělesňoval nejistotu, chaos i otazníky, které se nad celou zemí vznášely a které se dnes do velké míry vracejí. Byl placen – paradoxně mnou samotným –, aby se ke mně dostávala jen slova přívětivá k Tálibánu. Zároveň ale měl temné vzpomínky a navíc velmi těžce nesl, že když se šel modlit, já i lidé kolem jsme toho času využívali k „protistátním“ řečem. Krušno mu bylo, i když se namanul někdo, kdo se mnou mohl kromě angličtiny a perštiny mluvit i rusky nebo německy – těmto jazykům totiž nerozuměl.

Byl březen 2001 a do svržení Tálibánu chybělo půl roku. Vízum „Islámského emirátu Afghánistán“ jsem v Praze na ambasádě mezinárodně uznané vlády dostat nemohl, musel jsem do některé z pouhých tří zemí, které tehdy tálibánský režim uznávaly. Praktická volba padla na sousední Pákistán. Na konzulátu v Islámábádu se každé ráno tísnily desítky reportérů z celého světa, často z renomovaných redakcí, kteří chtěli na vlastní oči vidět trosky obřích kamenných buddhů, jež Tálibánci zrovna vyhodili do vzduchu v provincii Bámján. Toho dne jsem ale před závistivými pohledy kolegů zvučných jmen triumfoval já. „Kde je ten novinář z Československa?“ vyšel před vchod tálibánský úředník. „Vaše země byla také okupována Sověty? Tak si počkejte, za chvíli dostanete vízum.“

Na rozdíl od většiny novinářů mě nezajímal jen Kábul a zkáza předislámských památek. Chtěl jsem se vyhnout

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Blízký východ

Návrat Tálibánu

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější