Uprostřed ohnivého pekla. Reportáž z řeckých vsí, které obklíčily plameny
I když čeští hasiči už z Řecka odjeli, mohutné lesní požáry tam řádí dál, především kolem Atén. Lidé se musí evakuovat a vesnice zahaluje štiplavý dým z hektarů hořícího lesa. Přinášíme reportáž přímo z míst, kde se hasiči snaží živel krotit.
Pondělí
Kouř, nebo mraky? To je otázka, kterou jsme si pokládali při pohledu na oblohu, když jsme se s naším taxikářem blížili k novému požáru jihozápadně od Atén. Kudy jet, nám určuje mlha. „Vilia!“ udiví se řidič Nikos, když se blížíme k zasaženým oblastem. Dozvídáme se, že v horském městečku Vilia se nachází část jeho rodiny. Nově rozpoznatelný kouř v dalekých kopcích ho nutí jednat.
„Bratranec a sestřenice jsou v pořádku,“ říká Nikos, když pokládá telefon. Od ohniska požáru nás dělí na 15 kilometrů a řidič vysvětluje, že dům, kde vyrůstal, raději zajede zkontrolovat osobně. Nejprve míjíme hřbitov, na němž je pochován jeho otec. S úlevou v srdci, že jsou městečko, obyvatelé i dům v pořádku, nás zve dovnitř na oběd. Aniž tušíme, v jakém stavu se celé město ocitne o dva dny později, s poděkováním odmítáme a putujeme dál.
Stop – čeká nás první checkpoint. Řecká policie postupovala jako při dřívějších požárech – uzavřela pozemní komunikace a části obcí. Právě kvůli tomu, že zhruba o týden dříve zažila podobné scénáře na ostrově Evia, jehož severní části ničivé požáry ochromily. Situace se ale zásadně liší. Zahraniční pomoc, která byla pro úspěch na Evii potřeba, už povětšinou zamířila k domovu. I české hasičské jednotky se v pondělí 16. srpna ze své desetidenní mise vrátily.
Policie nás pouští, pokračujeme dál, nad hlavami nám krouží požární helikoptéry Bell a Erickson, přidávají se i letouny Canadair. S rostoucí nadmořskou výškou si uvědomujeme mohutnost požáru. Místní vedle nás nevěřícně pozorují zkázu, která se šíří kopci okolo jejich domovů. Oheň putuje dál a dál a my sledujeme desítky helikoptér; vyhlídka se plní lidmi. Taxikář Nikos se s námi loučí a my se přidáváme k místnímu televiznímu štábu. Přichází večer, zapadá slunce a nastává nový problém. Při již tak špatné viditelnosti nemohou v noci letouny ani helikoptéry zasahovat – ohni se tak cesta k obcím ještě o krok zkracuje. Dozvídáme se, že se plameny už dostaly k malé vesničce Krio Pigadi, kam se vydáváme.
Zastavujeme se na úpatí jednoho z kopců, kde stojí skupinky lidí, rodiny, dobrovolníci. Někteří z nich byli právě evakuováni. V dáli je slyšet zvuk ohně, který každou chvíli přerušuje sténání psů a koček, na něž evakuační kapacity nestačily, a zvuky těžké techniky, která u obce zasahuje. „Chaos, chaos, chaos,“ žalostně vykřikuje starší pán do telefonu, s vnučkou po boku. Se slzami v očích sleduje požár, jak se přibližuje k jejich vesnici. Když vyráží autem k domovu, v protisměru míjí skupinu mladíků v přeplněném voze. Oheň se vydávají hasit právě oni, hasičské vozy zatím neregistrujeme.
Ve větru je cítit kouř a padají malé částečky popela, tmou se s autem přibližujeme k místu zásahu. Centrum Krio Pigadi je požárem naprosto ochromeno. Všímáme si jen pár jednotek řeckých hasičů. Doplňují je desítky mužů, kteří s šátkem přes tvář bojují s přírodním živlem. Mnozí z nich požární hadici drží v ruce poprvé. Jedna věc jim však nechybí – kuráž. Jakmile se oheň přiblížil silnici, přibíhá četa a vrhá se s hadicemi k plamenům, které šlehají do výšky zhruba patnácti metrů. Stačil by jen o malinko silnější vítr a živel je zasáhne všechny. Mají strach v očích, ale zachránit Krio Pigadi není otázka volby. Někteří vysíleně padají na kraj vozovky. Mezi muži můžeme často slyšet slova o tom, že tohle je problém vlády – po celý den zaznívají nadávky na adresu premiéra Kyriakose Mitsotakise. Místní mu vyčítají, jak k požárům jeho vláda dosud přistupovala.
