Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: středověk se do Afghánistánu vrátit nemusí. A co hřeje u srdce pana Göndöra

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Babiš svaluje vinu za opožděnou evakuační akci na Metnara. Historik Michal Stehlík vysvětluje, proč chce být rektorem Univerzity Karlovy. Dvacetiletá přítomnost Západu v Afghánistánu se zdá být marná, ale možná zasela semínka vzdoru proti fanatické teokracii.

A dále: jak to vypadá v běloruské vyšetřovací vazbě? Kdy vymyslel sudoku? Proč se mladí lidé cítí osaměleji než dříve? Z práce svých kolegů vybral a (dnes pro změnu trochu osobněji – pokud vám to bude vadit, dejte vědět, vrátím se k agenturnímu stylu) komentoval Petr Koubský.

Proč přišla česká evakuační akce na poslední chvíli a působila zmateně? Premiér Babiš zvolil svou oblíbenou odpověď: za opožděné stahování diplomatů a místních spolupracovníků z Afghánistánu může jeden z jeho ministrů, konkrétně Lubomír Metnar. Detaily znají a sepsali kolegové Zdislava Pokorná a Lukáš Prchal. Tenhle film jsme už viděli, jen v něm tehdy hlavní vedlejší postavu hrál Adam Vojtěch. Je ovšem pravda, že Metnar odjel na dovolenou ve chvíli – mírně řečeno – velmi nevhodné. O roli padoucha si tedy hlasitě řekl. Nicméně: šéf, který veřejně svaluje vinu na podřízené, aby vedle nich vypadal lépe, je prostě špatný šéf. A ještě to veřejně inzeruje. (A že takových známe! Na tohle rozhodně nemá Babiš monopol.)

Víc než jednou jsem v posledních týdnech slyšel, že to s tím Běloruskem přeháníme a že to tam přece nemůže být zas tak zlé. Dnes přinášíme svědectví člověka – kolegy, novináře –, který v Minsku prošel tím, co se do češtiny trochu nepřesně překládá jako vyšetřovací vazba. Nepřesně proto, že tento název navozuje dojem práva, soudního rozhodnutí, záruk. V Bělorusku jde o něco jiného: správný termín pro tento druh zadržení zní „izoljator“, izolace. A kdo se tam ocitne, neví, na jak dlouho to je. „Myslím si, že člověk má být realista a připustit jakékoliv, i ty nejhorší možnosti – tedy že tě nepustí nikdy,“ píše Andrej Dynko. Že to tam není zlé? Nanejvýš jako u nás za Husáka? Starou belu. (Jenže ti, kteří by to měli číst nejvíc, si tenhle článek stejně nikdy nepřečtou.)

Historik Michal Stehlík kandiduje na rektora Univerzity Karlovy. Kolegyně Adéla Skoupá s ním v dlouhém rozhovoru probírala hlavně jeho odborná témata, tedy nejnovější dějiny naší země – a mezi nimi především okupaci z roku 1968. Stehlík vypráví velmi poutavě a Adéla se dobře ptá. Zaujalo mě, že pokládá za potřebné vyvracet mýtus „o hodném Dubčekovi“; já se s takovým pohledem setkal naposledy, myslím, v listopadu 1989. Ale Stehlík jezdí besedovat s veřejností a zná své publikum. A jakým rektorem by byl? „Mám taky za to, že univerzita musí být nepolitická, ale ne apolitická. Má ve svém statutu hodnoty ve smyslu demokracie, humanity, otevřenosti. Ve chvíli, kdy se ve společnosti odehrávají extrémní tendence, by měla umět promluvit.“

Byla dvacetiletá okupace Afghánistánu vůbec k něčemu? Poraženecká nálada těchto dnů napomáhá názoru, že ne, všechno je ztraceno. Kolegyně Petra Procházková to vidí jinak. Afghánci si vyzkoušeli svobodu a mnohým se zalíbila. Do středověku se vracet nechtějí a budou umět klást odpor, jestli se o to Tálibán pokusí. „Televize a pozdější invaze internetu, mobilů a sociálních sítí způsobila v hlavách Afghánců větší revoluci než příchod Tálibánu v roce 1995,“ píše Petra, a věřme jí na slovo; lidí, kteří u nás znají Afghánistán tak dobře jako ona, je opravdu málo. Nicméně – burky jsou momentálně vyprodané.

Tento týden zemřel Maki Kadži. To jméno vám nejspíš nic neřekne. Ale sudoku samozřejmě znáte, že? Tento japonský profesionál přes hádanky a hlavolamy sudoku nevynalezl, ale udělal pro elegantní minimalistickou hru něco stejně důležitého: proslavil ji, otevřel jí cestu do světa. Když jsem o něm a jeho příběhu psal, nedalo mi to a zahrnul jsem pár matematických zajímavostí, jež se sudoku souvisejí. A osobní doznání: ano, luštím to, sudoku patří k těm mým zálibám, jimž dávám víc času, než bych měl. Vymlouvám se, že mě luštění uklidňuje (pravda) a že si tak trénuji stářím slábnoucí mozek (teoreticky pravda, ale výsledky diskutabilní).

Mladí lidé se cítí osamělejší než kdy dřív. Ne, nemůže za to jen covid, jde o hlubší trend, který asi hodně souvisí s digitálními technologiemi. Zahoďte ty mobily, chce se říct, a běžte někam mezi lidi… jenže jednak přece jen ten covid, jednak: zahodím já svůj mobil jako první? A pokud ne, mám právo to někomu radit? Jasně že nemám. V tomto místě se svou úvahou končím; a právě tady začínají daleko kvalifikovanější diskusi na stejné téma Filip Tiltbach a Karolína Klinková v dnešní epizodě podcastu Studio N.

Jistý pan Petr Göndör z Brna napsal na svůj facebookový účet, jak ho hřeje u srdce, že „tihle aspoň nedorazí“. Ti, o nichž mluví, jsou zoufalí Afghánci, kteří se pokoušeli uprchnout ze země v podvozkové šachtě amerického letadla, ale vypadli ven hned po startu. Taková vyjádření jsou už tak častá, že vůči nim člověk otupí. Zas tak časté ale není, když za nimi stojí člověk, který kandiduje na poslance. Což pan Göndör vskutku kandiduje – za uskupení stran Trikolóra, Svobodní a Soukromníci. „Osobně neuznávám nic, jako je politická korektnost. A jsem hrdý na to, že jsem politicky nekorektní,“ odepsal Göndör kolegovi Honzovi Moláčkovi na dotaz, jak to vlastně myslel. Ta hrdost mu koneckonců může pomoci z osmadvacátého místa na jihomoravské kandidátce trochu výše. Za takovéhle aféry se dávají preferenční hlasy, obzvlášť jestli pan Göndör dokáže obratně využít, jak ho šikanuje a umlčuje liberální progresivistický promigrantský sluníčkářský eurohujerský neomarxistický genderový Deník N. Občas se z toho všeho člověk cítí opravdu unaveně.

Odjinud

Kontejnerová loď Ever Given, která se nedávno proslavila zablokováním Suezského průplavu, do něj brzy vjede znovu – poprvé od incidentu. Na místě se očekává s napětím, co se stane. Dá si někdo popcorn?

Také vás zaujalo video, na němž se ostří hoši z Tálibánu vesele projíždějí na autíčkách v kábulském zábavním parku? Roztomilé, dokud se nedozvíte, že následujícího dne ho vypálili do základů. Analytičtěji na stejné téma: o tom, jak se Tálibán naučil pracovat se sociálními médii a vůbec budit dobrý dojem. (Velmi doporučuji k přečtení!) Plus objev z Daily Mailu, že tálibánci vypadají dobře a mají styl – a hořce ironický komentář k němu.

Třiapadesátiletá Arminka Helić pochází z bosenské Gračanice, odkud utekla za války. Nyní však je významnou britskou konzervativní političkou a od roku 2014 členkou Sněmovny lordů. Její komentář nazvaný Po Afghánistánu: Co teď má dělat Británie a Evropa stojí za přečtení. „Může Evropa bojovat bez USA a může NATO plnit své závazky bez amerického vedení? Poctivé odpovědi na tyto otázky nejsou povzbuzující.“ To už není jen o Afghánistánu, to je o budoucnosti Západu.

Prapodivná pouštní rostlina, která se může dožít tisíců let (zdá se).

Nejspíš už víte, co znamená slovo incel (involuntary celibate, nedobrovolně v celibátu). Tato společenská skupina se čím dál tím více vnímá jako riziková, zejména z hlediska teroristických činů.

Po devíti letech se zjistilo, že vlivná psychologická studie nepoctivosti lidského chování stojí na zfalšovaných datech.

Citát pro dnešní den

Všechno, co stojí za kliknutí, s sebou nese nějaké riziko, kterého pak budete litovat.

– Allison Mulvihill: Prázdná krabice (povídka ze sborníku The Year’s Best Science Fiction & Fantasy, 2020 Edition)

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější